Vladimir 518 a Krištof Kintera v zajetí starých klišé

Jedna už skončila, druhá ještě stále probíhá. Řeč je o dvojici velkých tuzemských instalací, jež se vztahují k době posledních zhruba dvaceti let a řadí se mezi poměrně významné kulturní události pořádané elitními institucemi. Konkrétně se jedná  o nedávno skončenou výstavu KMENY 90 v  Moravské galerii v Brně navazující na stejnojmennou knihu, jejímž autorem je rapper a komiksový tvůrce Vladimir 518 a jubilejní stou výstavu Galerie Rudolfinum Nervous Trees umělce Krištofa Kintery.

Výstava KMENY 90 se snaží postihnout kulturu 90. let ze subjektivního pohledu autora. Její podstatou je instalace složená z dobových materiálů, které se vztahují k tehdejšímu volno-časovému životnímu stylu s důrazem na jeho vizuální kulturu a tzv. alternativní scénu. Autor používá v podstatě princip apropriace, kdy z různých sebraných prvků skládá celek s vlastním sdělením. Na výstavě je zastoupeno kromě dobových ukázek také několik uměleckých děl, avšak spíše než o postihnutí tehdejší umělecké scény jde o témata, která umělci zpracovávají a která se ztotožňují s osobními pocity a zkušenostmi autora. Nejpozoruhodnějším exponátem je série menších fotografií z pražské periferie, které dobře vyjadřují střet dvou dob, té těsně po revoluci, která tvoří zatím jen kulisu pro obyvatele žijící stále podobnými problémy každodenního života jako za totality. Poetické a významově vrstevnaté fotografie jsou dostatečně silnou výpovědí, jež se vztahuje k  životním principům a hodnotám. Nepotřebuje být doplněna řadou dobových hracích automatů, kolečkových bruslí nebo souprav pro užívání drog, které postrádají jinou než dobovou hodnotu a diváka zahltí jako obchodní dům.

V roce 2011 uspořádala Národní galerie v Praze přehlídku Volný čas – utopie na hranici všednosti. Výstavě KMENY 90 se v něčem podobala. Zaměřovala se taktéž na volno-časové aktivity, „nepatřičné aktivity“ a sociální jevy mimo oblast umění (fenomén trampingu, nudisjmu, taxidermie, ruské rulety…. Na rozdíl od „Kmenů“ ale přiznávala, že se jedná o volno-časové záležitosti, které jsou jen jednou z možných životních poloh těch, kteří je praktikují. Tím, že se vzdala lpění na závaznosti těchto aktivit a problematickém kategorizování, mohla se soustředit na hledání skrytých souvislostí, odkrývání vazeb k dobovému i současnému umění, poodhalit vnitřní podstatu těchto aktivit. Právě určitý odstup, strukturovanost, hledání dalších východisek mi u exponátů na výstavě KMENY 90 chyběl, vytvářel pocit samoúčelné zábavy podobné brouzdání po internetu. Expozice proto působila v instituci typu Moravské galerii nepatřičně.

Název KMENY odkazuje k postmoderní situaci, která nemá jednotnou kulturu, ale štěpí se na různé proudy a uskupení. Použití tohoto termínu je ale pro uvedenou výstavu přinejmenším nepřesné zjednodušení. Jedná se o prezentaci pozůstatku subjektivně vybraných nezávazných, volno-časových aktivit a závažný název výstavy tak vyjadřuje spíš přání než skutečnost. Když jsem si výstavu přišla prohlédnout, prostor byl plný návštěvníků. Něco takového jsem v Moravské galerii ještě nezažila. Lidé se přišli hlavně identifikovat s určitým životním stylem. Nepřišli se podívat na výstavu, ale učinit ji svým módním doplňkem. Návštěva přehlídky se stala značkou podobnou označení Hate free – jsem bez předsudků, fandím alternativní scéně, řadím se k ní, (i když nic jako alternativní scéna už neexistuje, alespoň ne v podobě, kterou si pod tímto pojmem představujeme.)

Výstava Nervous Trees má reflektovat důležitou změnu v Kinterově tvorbě. Alespoň to tvrdí kurátor přehlídky David Korecký v novinách Galerie Rudolfinum. Osobně se ale domnívám, že vystavené práce v podstatě rozmělňují principy, které už od autora dobře známe. Expozice je něčím jako inteligentním a zručně vyrobeným zábavním parkem. Nejpodařenější jsou menší asamblážové portréty s vtipnými komentáři v prostorách mezi hlavními sály, které působí svěže, avšak nezanechají žádný trvalejší pocit. Podstatně slabší jsou rozměrné instalace. Měřítko velkých prací, pokládám dnes za problematické. Svou fyzickou velikostí totiž na současného člověka nepůsobí. Podobný názor nedávno vyjádřila teoretička Zuzana Krišková v recenzi výstav Richarda Deacona v GHMP a Magdaleny Jetelové v pražské NG příhodně nazvané Patří monumentální sochařství do jiné doby?, kde píše: „V současnosti se zdá, že se již nemá (socha) k čemu vztahovat. Člověk je pohlcen digitální érou, která se odehrává ve virtuálních sférách a tím popírá hmotnou realitu.“ Krišková se sice vyjadřovala k médiu sochy, avšak upozorňovala zejména na problematičnost její fyzické podstaty ve vztahu k současnému divákovi, což je v případě instalace velmi podobné.

Výstava sice pracuje s tématem vztahu člověka k věcem, k přírodě, ale dominantní zůstává estetičnost uměleckých děl včetně jejich ledabylosti. Vedle všeobecného příklonu k zábavnosti přestává podobně nahodilá estetika vzrušovat. Naopak, vzrušivým se stává to, co je jiné, bez nároků na prvoplánovou kreativitu a zapojení diváka. Něco, s čím si divák nebude vědět rady. Instalace s polystyrénovým piedestalem a juboxem při vlajících utěrkách se ale ničemu nevymyká. Připomněla mi výzdoby ateliéru, které jsme na AVU jako studenti připravovali u příležitosti oslav svátků a narozenin. Pro takové příležitosti mají podobné instalace větší smysl, než jako exponáty v galerii. Ředitel Galerie Rudolfinum, Petr Nedoma chce prohlubovat nastoupený trend a hledat nové možnosti, jak přiblížit současné výtvarné umění návštěvníkům a „otevřít se veřejnosti“, což dokládá také probíhající výstava. Otevření se je v současnosti pokládáno téměř za ctnost. Přílišné a hlavně zobecněním zvulgarizované otevření vede naopak k větší uzavřenosti názorů a doktríně. Domnívám se, že by bylo spíše ku prospěchu, aby se galerie návštěvníkům pomyslně uzavřela a dala tak šanci uměleckým formám žít svým vlastním životem bez deformací, které je mají přibližovat divákům a vměstnávat do programů institucí.

Výstavy KMENY 90 a Nervous Trees se vztahují k minulosti a snaží se s ní přímo či jen symbolicky zúčtovat. Je v nich touha po svobodě, která zůstala v zajetí starých klišé. Snůška bizarností působí dnes jako nuda, nebo lépe řečeno, nepůsobí nijak. Internetová komunikace nám denně poskytne takové kombinace všech možných informací, že autentičnost těchto setkání je zajímavější, než setkání s uměleckými formami, které tento pocit imitují. V současném, věcmi a daty přehlceném světě, začínají věci postrádat smysl a tím se mění i umění a nároky na něj. Neznamená to, že je třeba jen co nejméně hmotného umění, které by se přiblížilo virtuálnímu světu. Avšak je asi třeba hledat polohy, které by v této nové situaci poodkryly ty jemné aspekty života, které zůstávají skryté. Které by se však nezakládaly jen na povrchních znacích odlišnosti a vymezení jako obě pojednané výstavy. Na závěr si dovolím ještě jedno přirovnání. V posledních letech je v naší společnosti velmi populární floskule „jakoby“. Existence nějaké paralelní virtuální sféry je v běžné řeči takto neustále zohledňována a v běžném životě přítomna. Nadbytečné používání tohoto slova, které je dnes obecné, vyjadřuje nezávaznost toho, co říkáme a vypovídá o strachu pro něco se rozhodnout. Možná toto slovo dobře vystihuje nějaký status lidstva v západním světě, které se vzdaluje samo sobě, lidským touhám, snům, pudům, závazkům…. Něco podobného cítím i z výstav. Jako by byly jen „jakoby“, bez skutečného vztahu nebo odvahy k němu.

Vilma Brzezinová