Amplifier

The Octopus

Přestože se ve Velké Británii již dávno nenahrávají milníky světového progresivního rocku s takovou obdivuhodnou kadencí jako kdysi, tak nadprůměrných desek z teritoria tohoto specifického a nesnadno definovatelného žánru bychom za poslední dekádu našli hned několik.

Nejsilnější britskou progresivně rockovou deskou uplynulé dekády je pro mne bezesporu prozatím poslední počin fenomenálních King Crimson, jenž se dle mého názoru kvalitativně vyrovná i legendárnímu debutu této kapely nebo následným nadčasovým deskám ze sedmdesátých let, ale kromě The Power to Believe vyšlo i několik velice kvalitních desek a to jak z dílny dnes již uznávaných jmen světového rocku jako Marillion, Porcupine Tree, Pendragon, nebo z dílny hudebních skupin, jejichž jména se poprvé světu představily až s poslední dekádou. Z těchto nových souborů jmenujme například Pure Reason Revolution, Oceansize nebo Amplifier. Právě posledně jmenovaní na začátku tohoto roku vydali po pětileté pouze následovníka svého druhého alba Insider a velkou poklonu si zaslouží již za samotnou odvahu, s jakou tento materiál exportují do světa, jelikož The Octopus je dvě hodiny dlouhé dvojalbum, které si kapela opět sama produkovala a vydala na vlastním labelu.

Amplifier na sebe poprvé výrazně upozornili již svým eponymním debutem, na němž poprvé světu představili svůj hudební výraz, čerpající z britských progresivně rockových tradic, toho lepšího z ostrovního rockového mainstreamu, či drobných odkazů na nedostižné americké monstrum Tool a zámořské alternativně rockové formace z počátku devadesátých let. Zcela zaslouženě se po vydání Amplifier na adresu kapely snesla vlna pozitivních ohlasů a mnozí kritici si neodpustili tradiční novinářské klišé a hovořili o souboru jako o čerstvé krvi v žilách britské hudební scény. Následujícím albem Insider se těmto Britům podařilo kvalitativně navázat na debutové album a zároveň pokračovat v započatém hudebním vývoji, jelikož Amplifier při zachování pro ně typických prvků ještě přitvrdili zvuk a trochu zpřístupnili svou tvorbu širšímu okruhu posluchačů.

Novinka The Octopus pak pokračuje v linii načrtnuté předchozími počiny a zároveň zobrazuje Amplifier jako stále se vyvíjející kapelu. Na ploše celé nahrávky nalezneme celou paletu motivů a nálad, oscilující od intimních zpovědí až po syrové sdělení, ovšem přestože je novinka poměrně pestrá, tak na dostatečné sžití s materiálem a dešifrování oné pestrosti je třeba určitě více než jeden poslech. Samozřejmě je to způsobeno jednak délkou celého materiálu, ale také tím, že kapela i ty nejchytlavější momenty prezentuje tak, že nejsou nikterak podbízivé (jako u mnohých současných britských kolegů) a jejich krása vykvétá spíše postupem času (jako u proslulých britských legend). Častým dojmem během poslechu je i pocit jistého znepokojení a neklidu, který snadnému uchopení díla také dvakrát nepřidá. Stejně jako u dvou předcházejících alb, i na The Octopus lze nalézt střízlivě použité a tím pádem vlastní identitu Amplifier nenabourávající prvky odkazující na tvorbu zvučných jmen světové rockové scény, znovu lze obdivovat charismatický vokál Sela Balamira nebo znovu obdivovat to, jak lze za použití známých prostředků vytvořit dílo, které působí svěžím a moderním dojmem.

Amplifier stvořili ambiciózní dílo, které vyžaduje větší množství úsilí a času k jeho správnému uchopení, ovšem následně štědře oplácí posluchačovu trpělivost nepodbízivým, přesto relativně posluchačsky vstřícným materiálem. Hodnocení pod článkem pak berte spíše orientačně, protože navzdory tomu, že jsem celé dvojalbum slyšel již několikrát, tak nevylučuji, že se časem může mé hodnocení ještě o něco změnit. Zřejmě však jen směrem vzhůru.

Rok vydání:
2011

Vydavatelství:
AmpCorp

Seznam skladeb:

CD 1
The Runner
Minion’s Song
Interglacial Spell
The Wave
The Octopus
Planet of Insects
White Horses At Sea // Utopian Daydream
Trading Dark Matter On The Stock Exchange

CD 2
The Sick Rose
Interstellar
The Emperor
Golden Ratio
Fall of the Empire
Bloodtest
Oscar Night // Embryo
Forever and More

84%

-jt-