Jsou hudební kultury ohrožené?

Má smysl je zachraňovat?

Už jen snaha odpovědět na tyto otázky nějak všeobecně s platností pro všechny rozličné (hudební) kultury je předem více méně odsouzená k velkému vzdálení od nějaké kýžené relevance výpovědi textu. Budu se tedy snažit být co nejméně kategorický a nastínit různé možné pohledy na tuto tematiku.

Hudební kultury můžeme vnímat stejně jako jakékoliv jiné kulturní dědictví a tímto se na něj vztahují stejné otázky. Hudba je odedávna úzce spjata s kulturou, kde se v rámci jejího vývoje a vlivu kultur jiných utvářela, měnila a profilovala. U „primitivních“ kultur hrála a stále hraje významnou roli při rituálech, významných ale i všedních událostech. U těch komplexnějších se tato role v několika posledních dekádách spíše vytrácí a získává více a více spotřební charakter.

Tak jak se kultury vyvíjí s časem, jak některé zanikají, razantně se mění nebo spojují s  jinými, mění se i tvář a význam s nimi spjaté hudby. Zdánlivě nesouvisející procesy, jako je změna politického systému, ekonomický vývoj země či regionu, války či pouhé trendy mohou nenávratně změnit hudební mapu. Vymazat některé charakteristické hudební prvky subkultury či do té doby specifickou atmosféru místa či doby. Velkou roli zajisté také hrají mezigenerační střety, kdy nastupující generace standardně tíhne spíše k progresu, ke změně, zatímco generace která již zestárla, pochopitelně brání staré pořádky a snaží se o jejich zachování. Tyto procesy navíc probíhají hektickým tempem naší dnešní globalizační a uspěchané doby, takže je stále těžší je správně sledovat. Jaké jsou tedy hlavní argumenty pro snahu ochránit vytrácející se dědictví?

Kultura je živý organizmus a stojí na základech tradice. Kultura člověku pomáhá nezbláznit se, orientovat se ve světě, nežít v neutuchající nejistotě a pomáhá mu projít životem a všemi jeho zásadními okamžiky. Hudba v tomto směru hrála roli zásadní hybné síly, roli mocného pomocníka. Je tomu tak ale i nyní? Máme možnost porovnat například svět afrického kontinentu s tím západním, kdy v Africe funkci hybné sily velice často stále zastává. Evropa taková již ale není. Hudba se odtrhla od kultury. Stala se otázkou stylu, konzumu a zábavy ať už více či méně sofistikované.

Ztratila zde zásadní kontakt s tradicí. Lidé se jejím prostřednictvím také realizují či profilují do určité společnosti, ale váže se na ní globalizační povlak všeobecně přijímaných postupů na úkor těch místních vlivů, které vycházejí z konkrétní historie dané vesnice, města či regionu. Racionalizace naší kultury a potírání rozdílů ničí místní zvyky. I přes to, že západní kultury ztratili na místní autenticitě v hudbě, nadále fungují a hudba není na ústupu. Troufám si tvrdit, že ani nedegeneruje a dokáže nabídnout zvukové potěšení pro posluchače s rozličnými chutěmi. Co by to ale přineslo kmenům zmiňované Afriky? Dopad na tomto kontinentě by byl na mechanizmy kultury mnohem hlubší, ale nejspíš jen v případě, že by došlo k náhlému odtrhnutí od hudební tradice a to se v zásadě nestává. I zde hudba pomalu ale jistě mění svou tvář a roli. Vývoj si, jak se neustále ukazuje, nachází cestičku sám.

Hudba má navíc vycházet z přirozenosti, z aktuálního rozpoložení umělce v aktuálním místě času a prostoru. K čemu by tedy vedly snahy o umělé udržování starých pořádků? Pokud zachovávaná látka nevychází z přirozenosti, ale pouze z povinnosti, ztrácí na autentičnosti. Stává se sterilním stínem původní myšlenky a emocionálního významu. Muzejním artefaktem, groteskní snahou napodobit. Touha po návratu ke kořenům vlastní kultury skrze takto zachované muzejní kousky vede spíše k parodii té původní nebo ke vzniku kultury v tomto ohledu úplně odlišné.

V mých očích existuje pádnější a zároveň mnohem prozaičtější důvod. Když už má k něčemu sloužit hudba mizející přirozenými ale i násilnými procesy, když už někde k takové snaze máme hledat opodstatnění, soustřeďme se na její roli zdroje inspirace pro nově se rodící generace hudebníků. Ne kvůli zachování starých pořádků, ale pro podání pomocné ruky těm nastupujícím.

Proto má smysl zaznamenání autentické hudby v podání autentických umělců. Pro podpoření gramotnosti následující generace. Ať už má hudba podobu uměleckou, praktickou či rituální, musí být volnost a spontánnost při její tvorbě jedním z hlavních předpokladů. Byla by veliká škoda a chyba přijít o přístup k jakékoliv osobité tvorbě byť minimálně významné. Člověk by měl znát cestu k historickým pramenům a měl by mít povědomí o kultuře své i o co největším množství jiných. Nemá však cenu uměle, na kapačkách udržovat něco, co v aktuálním světě nemá místo. Nikde přece není psáno, že čas pro znovu objevení nikdy nenastane.

Jaromír Mára