Předchozí článek
Amos Oz
Publikováno 10 Zář 2011
Černá skříňka
Už několik měsíců je na pultech českých knihkupectví k dostání nově vycházející román izraelského spisovatele Amose Oze s názvem Černá skříňka. Jaká tajemství v sobě ukrývá?
S černou skříňkou se v poslední době nejčastěji setkáváme ve večerních zprávách, když nás komentátoři bezbarvým hlasem informují o nějaké letecké havárii. Zařízení totiž slouží k monitorování průběhu letu a následně i k objasnění příčin katastrofy. Také Ozova Černá skříňka nám má osvětlit důvody jedné pohromy. Ta se však netýká žádného dopravního prostředku, ale jedné židovské rodiny. Namísto zvukového záznamu je navíc složena z dopisů. Právě díky nim postupně rozmotáváme spletitý životní příběh Ilany Somové a jejích příbuzných.
O tom, že lze dopisovou formou napsat strhující dílo nás v minulosti přesvědčila řada autorů v čele se slavným německým básníkem Johannem Wolfgangem Goethem, který k této netradiční formě sáhnul v knize Utrpení mladého Werthera. Snad ještě lépe pak její možnosti využila americká spisovatelka Kressmann Taylor v útlé novele s názvem Adresát neznámý, v níž se jí na pouhých několika málo stránkách podařilo vykreslit přerod obyčejného člověka v nacistu. Něco podobného však bohužel nelze tvrdit o Ozově Černé skříňce. Autor si totiž se zvolenou formou neví příliš rady, a proto často utíká k popisu a přímé řeči. To však v románu, který je napsaný v dopisech působí jako pověstná pěst na oko. Z jednotlivých listů navíc nepříjemně čiší vyumělkovanost a snaha posunout nás v ději zase o kus dál.
Ani po obsahové stránce nepřináší Černá skříňka nic převratného. Hlavní hrdinové se sice takřka neustále zmítají ve větších či menších problémech, Ozovi se však nedaří čtenáře dostatečně zatáhnout do děje a s postavami ho propojit. Ty díky tomu připomínají spíše bezduché loutky, než skutečné lidské bytosti. Potenciál by tu přitom bezesporu byl. Citově rozervaná Ilana se potácí mezi láskou a nenávistí ke svému bývalému manželovi Alexandru Gideonovi, zatímco její současný choť Michael stále více propadá svým politickým ambicím. Ani syn Boaz na tom není o mnoho lépe. Na žádné škole se mu nedaří vydržet příliš dlouho, a proto utíká z domova a dostává se do křížku se zákonem a policií.
Dříve či později si však většina čtenářů při listování knížkou položí nepříjemnou otázku: „Zajímá mě vůbec tento příběh? Má mi co říci?“ a odpověď bude zřejmě záporná. Na rozdíl od Marsého Dívky se zlatými kalhotkami navíc děj postupně negraduje, ale naopak plyne stále v tomtéž uondaném tempu. Čtenář tak postupně propadá zoufalství, až se nakonec sám sebe zeptá: „Proč mě s tím ten člověk proboha otravuje?“ a pak jednou provždy knížku zaklapne. Co na tom, že si ve Francii před lety vysloužila prestižní cenu Femina za nejlepší zahraniční prózu?
Hodnocení:
Přestože Amos Oz patří mezi nejuznávanější autory současnosti, jeho u nás nedávno publikovaná knížka s názvem Černá skříňka si bohužel žádný superlativ nezaslouží. Román totiž sráží řada nedostatků od obsahových až po stylistické. Hlavně však v čtenáři postupně vyvolá pocit lhostejnosti, jak nad osudem hlavních postav, tak nad celým příběhem.
Vydavatelství:
Paseka
Rok:
2010
Překlad:
Jiřina Šedinová
54%
Pavel BestA
Podivně napsaná kniha, ze které nejsem vůbec moudrý. Takřka všude se dočítám, že jde o jeden z nejlepších románů všech dob, ale po přečtení si myslím praví opak. Proto jsem rád, že jsem narazil na někoho, kdo má podobný názor.
Přihlouplá knížka. Stejně se o něm mluví jen proto, že je Žid. Kdyby jím nebyl, tak po něm neštěkne ani pes.
Takové xenofóbní řeči úplně nesnáším. Já si naopak myslím, že knížka je úžasná a Amos Oz by si zasloužil konečně dostat Nobelovu cenu za literaturu. Jeho díla totiž mají hloubku a ukazují lidi takoví, jaký jsou.