Přestože od vydání Murakamiho prvotiny uběhlo dlouhých třicet let, českým čtenářům se dostává do rukou teprve teď. Je stále tak šokující, jako kdysi?

Kniha Nekonečná, téměř průzračná modř se ihned po svém vydání stala v zemi vycházejícího slunce bestsellerem, jenž si získal jak mnohé příznivce, tak i odpůrce vyčítající románu přehnanou obscénnost hraničící až s pornografií. Autor se v něm totiž pouští do popisu sexuálních hrátek mládeže, k němuž dochází na americké vojenské základně v Japonsku. A není to mládež jen tak ledajaká. Jde o narkomany, prostitutky, milovníky alkoholu a večírků. V prvé řadě jsou to ale lidé frustrovaní, potácející od ničeho k ničemu, vědomí si svého ztracení. „Chtěl bych se vrátit, ale nevím kam. Určitě jsem zabloudil,“ říká hlavní hrdina. Místo toho, aby se pokusili najít nějaké východisko, utápí se ve své bolesti a jedinou cestou je pro ně smrt. „Bože, já chci umřít. Bolí mě na prsou. Slyšíte? Bolí na prsou. A chci umřít,“ zaznívá poněkud monotónně z úst jedné dívky.

Jde tedy o podobnou generaci, s níž se bylo možné v 50. letech setkat také v Americe; silně ovlivněnou spisovateli beat generation odsuzující konzumní život a pátrající po tom, kam vlastně jít. S tím rozdílem, že ta japonská se nic hledat nepokouší. Pouze se oddává sexuální volnosti, experimentům s omamnými látkami, nebo bujarým večírkům. Hrdinové Murakamiho prvotiny se tak ocitají v jakési agónii, ze které není cesty ven. Nikdo přitom neví proč se tak děje.

Známý japonský spisovatel se ani nepokouší vysvětlit příčiny takového stavu. Čtenář se tak nedozví, proč jsou postavy v takové situaci, v jaké jsou. Právě tím je ještě více zdůrazněn totální rozklad tehdejší japonské mládeže. Co však lze autorovi bezesporu vytknout, je přílišné upnutí se na popsání šokujících scén, které dílo jednoznačně srážejí. Život hlavních hrdinů se odráží i ve stylu psaní, který připomíná deníkové záznamy. Na autentičnosti mu pak přidává i skutečnost, že jména postav nejsou smyšlená, ale patří autorovým přátelům. To vše pak korunuje krátký dopis umístěný ke konci románu, psaný už ne vypravěčem, ale samotným autorem, který je podobně rozpolcený jako jeho postavy.

Téma hledání smyslu života k začínajícím autorům prostě patří. Knihou Nekonečná, téměř průzračná modř sice Murakami na jedné straně prokázal svůj nezpochybnitelný talent, román přesto nezapře, že je autorovou prvotinou. Leckterá slovní spojení jsou sice velmi neotřelá a půvabná, jiná však tahají za uši. Těžko říci, zdali to máme přisoudit překladu nebo odlišné mentalitě. V čem však Murakami vyniká, je popis situací. Autor jakoby se do nich ponořil, vysál z nich vše, co obsahují a pak to přenesl na papír. Vyžívá se přitom zejména v popisu nihilistických situací, jako je rozmáčknutí brouka či zahnívání jídla. Jakoby tím chtěl dát najevo, že všechny tyto věci jsou ještě málo oproti tomu, co prožívají duše jeho postav.

Hodnocení:  

Rychlá a zběsilá sonda do života několika postav, které jen marně hledají nějakou náplň života. Autor v ní nemoralizuje, nevysvětluje, jen ukazuje svět takový, jaký podle něj je. Přestože ve své době dílo působilo dosti provokativně, dnes již tak křiklavé není.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2011

Překlad:
Jan Levora

74%

Alžběta Bublanová