Opeth

Heritage

Dědictví, aneb retro hudba aus Schweden. I tak by se dala stručně charakterizovat nová deska jedné z nejpopulárnějších skandinávských kapel, tedy švédských Opeth.

Ke zvuku a postupům používaných v šedesátých a zejména v sedmdesátých letech minulého století měla vždy tato kapela blízko, ale v poslední době Opeth svůj příklon k minulosti ještě prohloubili a dotáhli téměř do dokonalosti. Doposud poslední videozáznam In Live Concert at the Royal Albert Hall totiž zdobil obal, dle kterého by si neznalý posluchač mohl myslet, že tento koncertní záznam vyšel někdy v sedmdesátých letech a i aktuální deska Heritage vychází v takové grafické úpravě, jenž zcela zřetelně odkazuje na dobu vlády vinylových desek. Tentokrát však došlo ještě k většímu ohlédnutí do minulosti, jelikož i celkový zvuk a produkce desky odpovídá dřívějším standardům a hlavně, Åkerfeldt a spol. na Heritage zcela upustili od death metalových prvků. Stalo se tak již podruhé, ale zatímco první vykročení z death metalových vod v podobě poklidné desky Damnation bylo již předem ohlášeno jako jednorázová odbočka, tak aktuální Heritage dost možná naznačuje budoucí směr hudebního vývoje této kapely.

A nezbývá než vyslovit slova chvály za odvahu, s kterou tuto změnu hudebníci uskutečnili. Ať už si o současné tváři kapely myslíte cokoli, nebo máte ve velké oblibě poslední dvě řadové desky, které byly bezesporu kvalitní, ale zcela zřetelně odhalovaly tvůrčí stagnaci Opeth, tak zkrátka musíte uznat, že tuto radikální změnu prostě kapela potřebovala jako sůl. V přímém kontrastu s novým albem amerických Dream Theater, kteří jsou asi nejvýznamnější veličinou progresivního metalu (jakkoli je tento pojem v souvislosti s oběma interprety lehce zavádějící), je pak rozdíl v přístupu obou interpretů přímo propastný. Dream Theater totiž měli po odchodu jednoho ze svých nejvýraznějších členů velkou šanci, jak svou tvorbu posunout jiným směrem, ale oni i nadále stále kopírují dřívější šablony a vykrádají své předešlé výtvory nebo tvorbu takových person jako Metallica a Pink Floyd.

První zmínka o absenci death metalových prvků jistě v každém příznivci Opeth vyvolala vzpomínky na nádhernou melancholickou náladu počinu Damnation a bylo otázkou, jestli skupina na tento opus přímo naváže, nebo se vydá odlišným směrem. Nakonec se má věc asi tak, že ačkoli se Opeth na nové desce několikrát otáčejí do své minulosti a i výše zmíněná deska je občas připomenuta, výsledek jejich snažení zní odlišně. Na rozdíl od Damnation, která se nesla v poklidném duchu a evokovala náladu ospalého, podzimního nedělního rána, totiž Heritage daleko více pracuje s kontrasty a dynamikou skladeb. Tento fakt se pak bohužel také negativně zrcadlí v prvním a mnohými fanoušky již dosti propíraném minusu desky, a to v někdy až příliš výrazných kontrastech a střizích. To je vcelku překvapivé, jelikož se tak děje u kapely, která v minulosti dokázala spojit progresivní rock, art rock a death metal takovým způsobem, že zcela volně a nenásilně proplouvala mezi těmito styly nebo tyto výrazné střihy měly v tvorbě Opeth své opodstatnění.

Na Heritage ovšem znějí některé přechody jako násilně konstruované a skladba tak může spíše evokovat změť různých motivů, než přirozeně plynoucí kompozici. Druhé negativum je pak oproti tomu prvnímu spíše kosmetické, ale v souvislosti s charakterem aktuální desky ho nelze nezmínit. Znovu si totiž musím postesknout nad odchodem někdejšího bubeníka kapely Martina Lopeze. Přestože jeho nástupce Martin Axenrot oproti víceméně klasicky metalově nabouchané Watershed nepochybně ozvláštnil svou hru, tak vzpomínka na jazzový styl bubnování jeho předchůdce je stále živá a například právě na dnes často zmiňované nahrávce Damnation tehdy Uruguayec Lopez společně s baskytaristou a krajanem Martínem Méndezem vytvořil zcela dokonalou rytmickou dvojici. Poslední negativum, které bych desce Heritage vyčetl, je ryze subjektivní a nesouvisí přímo se samotnou kapelou, jako spíše s předákem Åkerfeldtem a dvorním grafikem kapely Travisem Smithem. Nový obal totiž, jakkoli je úzce spjatý se současným hudebním směřováním kapely a dotváří koncept aktuální desky, v konkurenci předchozích temných a nádherných obalů značně pokulhává.

Přes tato zmíněná negativa je Heritage porcí kvalitní hudby, jejíž žánrový rozptyl se pohybuje od klasického hard rocku, přes progresivní rock a art rock až po psychedelii a jazz, a ponechává si i přes všechny změny ty nejvýraznější prvky dosavadní tvorby kapely, včetně znovu výtečného čistého zpěvu Mikaela Åkerfeldta. Vyzdvihnout musím i klávesové rejstříky dnes již bývalého člena kapely Pera Wiberga, která jsou opravdu výborné a velice dobře a chytře odkazují k žánrovým legendám. Ostatně s oním dědictvím (heritage) je to tak, že ačkoli kapela mnohokrát na některého z dřívějších interpretů odkáže nebo mu vzdá hold, tak samotný celek je víceméně stále opethovský a kapela nikoho výrazně nekopíruje.

Heritage má své mouchy, ale na druhou stranu se jedná o bezesporu kvalitní dílo, které kapelu vykupuje z otroctví stagnace a pravděpodobně ji směruje k novým zítřkům. Věřím, že si všichni neortodoxní posluchači Opeth nebo výše jmenovaných žánrů s přibývajícími poslechy najdou cestu k tomuto dílu a docení jeho po prvním poslechu ne zcela zřejmé kvality.

Rok vydání:
2011

Vydavatelství:
Roadrunner Records

Seznam skladeb:
Heritage
The Devil’s Orchard
I Feel the Dark
Slither
Nepenthe
Häxprocess
Famine
The Lines in My Hand
Folklore
Marrow of the Earth

73%

-jt-