Pascal Quignard
Terasa v Římě
Pokud je něco vlastního francouzskému spisovateli Pascalu Quignardovi, pak literární minimalismus. Se zručností brusiče diamantů se mu však daří z drobných kamínků vytvořit dechberoucí klenot.
Nově vycházející kniha s názvem Terasa v Římě je v pořadí již třetím literárním počinem, který si čeští čtenáři mohou ve své mateřštině přečíst. V minulosti u nás totiž vyšly Bludné stíny, za něž francouzský prozaik v roce 2002 obdržel prestižní Goncourtovu cenu a Všechna jitra světa, která se dočkala filmového zpracování s Gérardem Depardieum v hlavní roli. Právě mezi poslední zmíněnou knihou a Terasou v Římě můžeme najít řadu podobností. Děj obou děl se totiž odehrává v 17. století, v obou případech je navíc hlavním hrdinou umělec, v prvním případě je to hudebník Sainte Colombe, v druhém pak rytec Meaumeus.
Ten svými zručnými prsty a za pomocí kyseliny vytváří zdařilé lepty a drobné grafiky. Během svého pobytu v Bruggách se však zamiluje do Nanni Veet Jakobsz, s níž má vášnivý milostný poměr. Žena je v té době ale již zasnoubena za jistého Ennemonda, který nevěru své nastávající odhalí a oba milence polije kyselinou. Zatímco Nanni vyjde z incidentu relativně nezraněna, Meaume je ošklivě zohaven ve tváři. S podobným námětem se můžeme setkat jak v latinskoamerických telenovelách, tak v dílech nejvěhlasnějších autorů, jakými byli William Shakespeare, či Goethe. Vždy však záleží na tom, jak se autor zvolené látky zhostí, nakolik zůstane uvěřitelný a nakolik propadne touze zalíbit se.
Kouzlo drobné knížky Pascala Quignarda spočívá zejména v rozdělení díla na krátké kapitolky, které svojí stavbou připomínají spíše obrazy, než cokoli jiného. To je také autorův záměr. Jako základ pro rozvíjení textu totiž Quignardovi často slouží Meaumovy rytiny, jež se vždy pojí k nějakému místu, kde grafik pobýval. „Meaume tehdy Marii ukázal jednu velmi tmavou rytinu, která představovala stín obrovského útesu. „Když jsme se ocitli sami poblíž Perreux, starý Abraham si mě vzal stranou. Když už byl mimo kapitánův doslech, řekl mi: „Chtěl bych si zajet sám do Dunkerku…“ dočítáme se kupříkladu v knize. Postupně se tak s hlavním hrdinou vydáváme do Německa, Francie, Španělska a nakonec i na terasu v Římě.
Na cestě po Evropě doprovází neposedného rytce jeho nová milenka Marie Aidelle, s níž sice Meaume sdílí lože, ale nikoli své srdce. Stále totiž nemůže zapomenout na Nanni, která si nakonec vezme za manžela svého snoubence Ennemonda. Děj pomalu plyne, léta ubíhají a čtenář už ani nepředpokládá, že by v příběhu mohlo dojít k nějakému fatálnímu zvratu. Ten však přeci jen přichází. Meaume je totiž zavražděn. Stane se tak vlastně omylem, shodou mnoha náhod. Jeho vrahem je navíc… ne, to prozrazovat nebudu. Na závěr snad jen dodám, že právě tato část knihy je zřejmě jejím nejbolavějším místem, neboť působí poněkud šroubovaně a přes míru.
Hodnocení:
Pokud bychom chtěli právě vycházející knihu francouzského spisovatele Pascala Quignarda definovat jedním jediným slovem, byla by to asi intimnost. Právě díky ní nedlouhé dílo, i přes nepříliš původní námět, nikdy nesklouzne k laciné červené knihovně a zachová si až do konce vysokou míru věrohodnosti.
Vydavatelství:
Rubato
Rok:
2011
Překlad:
Jan Machej a Jana Podhorská
84%
Pavel BestA
Netradičně napsaná kniha, která se poněkud náročněji čte, ale i tak je celkem zajímavá a stojí zřejmě i za přečtení.
Mě osobně nijak zvlášt nenadchla. Asi v půlce se začne lehce zadrhávat, což už se až do konce nezlepší.
Při četbě téhle knihy se ve mně stále praly dva pocity, jednak, že jde o velmi kvalitní, řekl bych až náladovotvroně napsanou knihu, občas ale ve mně převládl pocit naprosté kýčovitosti
Osobně bych se přiklonil spíše ke druhé variantě.