WWW

Projektů jako je WWW u nás moc nenalezneme. Proto je třeba podobný unikát si pěkně hýčkat. Právě vycházející záznam koncertu z Rock Café a vrcholící proces tvorby nového cd využijme k obsáhlejší exkurzi do jejich tvorby.

Vznik kapely WWW lze datovat do počátků devadesátých let, tedy do doby, kdy spolupráce malíře a textaře, Lubomíra Typlta, a multimediálního kreativce, Ondřeje ‚Syfona‘ Anděry, získávala konkrétnější kontury a krystalizovala v nově vznikající projekt s textařským přesahem k poezii i videoklipu. Název kapely WWW má starší kořeny, než je tato spolupráce. Syfonova raná tvorba se pohybovala čistě v rámci hip hopu, u jehož průniku do českých končin stál osobně.

Původně se jedná o zkratku hesla We Want Words (Chceme dostat slovo), které silně koresponduje s hip hopovou kulturou, jak ji vnímal tehdy mladičký raper Syfon. V rámci opouštění žánrového koridoru a evoluce tvorby se ale dle jeho slov ztrácí kontakt s původní funkcí zkratky hesla a do popředí se dostává estetická rovina názvu a vznikající mystika okolo jeho původního smyslu, novým posluchačům poměrně neznámého. S nabízející se zkratkou aplikace http protokolu, World Wide Web, tedy nemá žádnou záměrnou souvislost.

K realizaci dlouho hrající studiové desky došlo přibližně o 16 let později, konkrétně v roce 2006. Jmenovala se Neurobeat a znamenala zřetelnou proměnu tvorby kapely. Bez porevolučního funky jásotu. Apokalyptická, zaměřená na osudovou bezvýchodnost, marnost. Spolu s druhou řadovou a zatím také poslední deskou, Tancem sekyr (2009), poslouží pro rozbor zvuku, formy, obsahu, charakteristiky tvůrců i posluchačů, způsobu pojímání materiálu a zasazení do kontextu doby či jiných uměleckých disciplín.

Zvuk Wéwéček odráží filosofii tvůrčí dvojice; snažit se nepodléhat dobovým klišé, vytvořit si svůj identifikovatelný, osobitý a za každou cenu originální prostor. Komponovat bez nutných, tvorbu uniformizujících berliček. DIY, Do It Yourself (Tvoř sám, bez profesionální podpory); tuto myšlenku se snaží co nejvíce přenést do reality. Znamená opustit pohodlné databanky hudebních programů, vyrazit ven, do města, továren či přírody a nahrávat, zaznamenávat a následně nahrávky upravovat do vrstevnatých aranžmá. Zvuková paleta je jiná, originální. Jde o záznam hluku trafostanic, dopravních prostředků, těžké techniky, či domácích spotřebičů. Někdy jsou přitom ponechány v původní podobě, jindy změněny k nepoznání. Případně Wéwéčka sáhnou i k samplům digitálně vygenerovaným do abstraktního tvaru. Od formy i obsahu textu, přes jednotlivé zvuky, až po vizualizace, jde o jejich vlastní práci, specifický přístup a materiály. Je jasné, že jde o cestu časově velice náročnou.

Strukturu zvukového podkladu kompozic nelze zaškatulkovat do žádného z žánrových standardů. Pro potřeby každé jednotlivé písně je charakteristický důraz na jiné prostředky. Některé působí více než co jiného jako zvukové koláže s důrazem na postupný, nerepetitivní progres. Píseň vypráví příběh, text absentuje. Jindy ustupuje trochu do pozadí, primárně jako dodavatel stereotypnější rytmiky a údernosti pro poeticky laděný přednes, čímž se blíží hip hopovým aranžím. Nejčastěji jde ale o syntézu různých postupů, kdy píseň prochází zřetelným vývojem, dominantní postavení si předává hudební složka a přednes, a vzájemně na sebe reagují. Zřetelná je zde cesta abstrakce a deformace archetypálních emocí, které dodávají jednotlivé žánry: kde je potřeba dát prostor slovům, vystoupí do popředí hip hop, v trans vyvolávajících gradacích techno s basovým důrazem na každou dobu (půl dobu atd.), industriální prvky se starají o živočišnost zvukové palety a syrovost,  mimodobá rytmická složka otupuje stereotyp a nádech hudební koláže dodává textu (když je přítomen) poetický ráz. Forma je pokorným ale do detailu osobitým služebníkem obsahu;  v minimálním područí žánrových a dobových klišé. Standardní struktura, sloka – refrén – sloka – refrén, je aplikována jen velice výjimečně a v obohacené podobě.

Texty na sebe poutají největší pozornost. Ty Lubomírovy jsou těžce uchopitelné, silně abstraktní. Využívá mnohé básnické prostředky. Mluví v náznacích, metaforách a symbolech. Ondřej naproti tomu klade větší důraz na rytmiku a hru s významy a strukturou slov. Je více přímočarý. Své texty nazývá perkusoidní: jednotlivá slova v jeho podání se tolik nediferencují, slévá je vydělováním samohlásek mimo smysl slov do nepřerušované řeky textu (např. píseň Lexikon). Tematicky oba těkají jak obsahem, tak použitými metaforami. Většinou se ale dá mluvit hlavně o niterné reflexi autorů na dění okolo nich, zasazené do nečekaných kontextů. Text může být stejně tak o hromadných dopravních prostředcích, jako o anonymní osamělosti obyvatele moderního velkoměsta či lidském zlu.

Hudební tvorba, která si dala za cíl umazávat hranice mezi zvukem a obrazem, mezi statickým vizuálnem a tím v čase pohyblivým. Propojující žánry a propůjčující umění uchopitelnější podobu. Hudební tvorba originálních a za každou cenu svých osobností. Jeden malíř, fascinován geometrickými motivy, krutostí a malostí lidské mysli, druhý multimediální tvůrce s prsty v nezávislé sféře kultury od filmu, přes divadlo až po hudbu. Komu je jejich hudba vlastně určena a jak ji vůbec poslouchat?

Ve své podstatě nebyla hudba Wéwéček určena nikomu. Jde totiž o projekt osobní, vzniknuvší spíše z kreativního přetlaku, pro seberealizaci a vyjádření se originálními prostředky, než s motivací jakkoliv zištnou. To zákonitě přitahuje pozornost milovníků nezávislé scény, alternativy a vyznavačů DIY kultury, individualit a odborné veřejnosti. Fanoušci se rekrutují také z řad milovníků umění, ale i náročnější elektronické hudby a hip hopu. Až s písní Pikola pro film Pouta se kapela dostala do povědomí širší veřejnosti, možná také právě díky nad poměry WWW snadné stravitelnosti a banální struktuře kompozice. Okolo kapely se neformuje na první pohled patrná, diferencující se subkultura. Majoritní skupina posluchačů jsou mladí lidé, vyhledávající progresivní hudbu napříč žánry, ale zároveň oslovuje nemalé procento kulturně aktivních lidí středního a vyššího středního věku.

Poslech samotný je pro většinu lidí navyklých na zažité postupy západního mainstreamu napříč žánry, poměrně náročný. Argumenty pro to se samy nabízejí z výše popsaného. Je nezbytná spoluúčast, nikoliv pasivní přijímání materiálu. Člověk musí vyházet z hlavy poctivě naučená klišé a seznámit své uši s pro ně novou strukturou hudebního podnětu. Texty vyžadují fantazii, vyvinuté schopnosti abstrakce a soustředěnou pozornost věnovanou jejich obsahu. Instrumentální složka předpokládá multižánrovou toleranci a ochotu vstřebávat i záměrně rušivé či nepříjemné úseky sloužící nesenému obsahu. Hlavně ale posluchač nesmí být svázán zkostnatělými požadavky na podobu hudby.

Tvorba je zřetelně autonomní. Splňuje akademický předpoklad umělecké estetičnosti, čili být o sobě pro sebe. Původně nebylo dokonce ani v plánu ji prezentovat na koncertech. Nejvíce se nabízí zasadit ji do kontextu jiných uměleckých disciplin, a to zmiňovaných statických obrazů, videoklipů a vizualizací.

S ohledem k přesahu obou hlavních postav projektu k dalším uměleckým disciplínám je nasnadě hledat souvislosti s jejich tvorbou mimo hudbu. Figurální i geometrické malby Lubomíra Typlta tvoří spolu s režijní prací Ondřeje Anděry, jejich texty, hudbou i vizualizacemi pro koncerty celistvý obraz jejich vykonstruovaného, ale stále na dnešní dobu reagujícího světa. Navzájem se prolínají, kontextuálně doplňují a organicky přetvářejí významy. Koncertní prostor se pak stává místem jejich průniku. Syntetická hudba, sugestivní přednes, text, epileptické záškuby Syfona a promyšleně zasazené obrazy a videoklipy na plátně i soustředěný poslech obecenstva dotváří bizarní celek jejich světa, kde skrze vydřenou originalitu přichází transcendentní zážitek.

Jaromír Mára