Orhan Pamuk

Černá kniha

Na pultech českých knihkupectví se před nedávnem objevila další kniha z pera tureckého držitele Nobelovy ceny za literatury Orhana Pamuka. Na pozadí křivolakých istanbulských uliček v ní autor rozehrává příběh o hledání sebe sama.

Dějová linka právě vydaného románu není nikterak složitá. Hlavní hrdina Galip se jednoho dne vrací domů a zjišťuje, že jeho milovaná manželka Rüya zmizela. Stejně záhadně se v té době navíc ztratí také Galipův nevlastní bratr a úspěšný sloupkař Celâl. Galip se je proto vydává hledat do ulic Istanbulu. Postupně se tak noří nejen do vlastní minulosti, ale také do tisícileté historie slavného města a jeho obyvatel. Čím více se však snaží dobrat nějakého výsledku, tím více se zaplétá do labyrintu spleteného z příběhů, které Istanbul provází.

Svým zpracováním román ponejvíce připomene Ecovo Jméno růže. Podobně jako italský spisovatel před námi totiž turecký romanopisec vystavěl bludiště, jehož základy tvoří historie, mystika a záhady. Istanbul se tak před čtenářem proměňuje v živoucí tajuplnou entitu. Přirovnání k některým knihám Gustava Meyrinka, který byl okouzlen Prahou, je jistě také namístě. Pamuk navíc ve své knize vědomě navazuje na svůj předcházející román Bílá pevnost, který si čeští čtenáři již také mohli přečíst. I v něm totiž Pamuk hledá odpověď na otázku: „Proč já jsem já?“ Oproti Černé knize je však Bílá pevnost, vyprávějící o prolnutí dvou rozdílných osobností, a sice benátského zajatce a nového istanbulského pána, daleko více příběhová.

Galip totiž po většinu knihy sedí zavřený v pokoji a s uchem přitisknutým k telefonu poslouchá cizí příběhy. Postupně tak proniká do životního příběhu svého nevlastního bratra, kterým se neznatelně stává. Celá knížka je prodchnutá motivem splývání osob. Prostitutka, kterou Galip navštíví, se záměrně převléká do šatů známé herečky. Belkis, jež Galipa roky tajně miluje, se mění v Rüyu. Sultáni ze starých dob se převlékají za prosté občany a procházejí se nazdařbůh istanbulskými ulicemi. Nejmenovaný vládce země se setkává se svým dvojníkem. Sám Galip začíná psát novinové sloupky a podepisovat se jako Celâl.

Osobní rovinu postupně střídá ta národnostní. „Všechna etnika, která si nenašla cestu, jak být sama sebou, jsou odsouzena k zániku,“ říká osmanský princ. Knihou tak opět prosvítá turecký stesk po Osmanské říši a strach z narůstajícího vlivu Západu. Není to ale na román o pětiset stránkách trochu málo? Budou podobné problémy zajímat někoho za padesát, za sto let? A nedala by se tato myšlenka vyjádřit poněkud méně obsáhle? Přestože je Pamuk bezesporu nadán jedinečným literárním talentem a velkou obrazotvorností, dopouští se neodpustitelného nešvaru – plýtvá slovy. Jak již před takřka stoletím řekl Stefan Zweig: „Kvalitní kniha je taková, z níž už nejde ubrat jediné slovo.“ Asi nejlepším příkladem toho je Exupéryho Malý princ – kniha kratičká a zároveň nesmírně hluboká.

Další z řady Pamukových knih zbývajících se složitým vztahem dnešního Turecka a Evropy, nabízí prakticky totéž co předešlý román Bílá pevnost. O autorovi samotném a zemi obráceného půlměsíce nám toho paradoxně nejvíc řekne Pamukův životopis Istanbul – vzpomínky na město, který zbaven všech klišé, ukazuje Turecko takové, jaké je.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2011

Překlad:
Petr Kučera

59%

Pavel Besta