James Joyce

Dubliňané

Když se vysloví jméno irského spisovatele Jamese Joyce, snad každému se okamžitě vybaví název jeho slavného románu Odysseus. Pár let před jeho vznikem, však Joyce napsal neméně zajímavou sbírku s názvem Dubliňané.

Nedlouhá povídková kniha přibližující život střední třídy v irském hlavním městě spatřila světlo světa v roce 1914. Paradoxně tedy v době, kdy již Joyce pobýval víc jak deset let mimo svou vlast v dobrovolném exilu v Terstu a do Dublinu se vracel jen sporadicky za svými příbuznými. Právě problémy s vydáním této povídkové knihy nakonec Joyce přiměly k rozhodnutí svou domovinu již vícekrát nenavštívit. Deštěm smáčené ulice budoucího hlavního města Irska a příběhy jeho obyvatel se mu přesto staly celoživotním námětem.

Pokud bychom měli jedním slovem definovat všech 15 povídek, jimiž je knížka tvořena, pak bychom nejspíše použili termín naturalismus. Joyce nám v nich totiž ukazuje tehdejší irskou střední vrstvu, tak jak ji poznal on sám. Přestože v zemi, která byla v těch letech ještě pod britskou nadvládou, panovala nebývalá chudoba, nepřevládají v povídkách tíživá sociální témata. Joyceovi totiž šlo mnohem víc o vystižení hlavních povahových rysů svých bývalých spoluobčanů. Ve svých textech se strefuje jak do maloměšťáctví, lakomství, tak do přílišné religiozity. Tématem je mu častokrát rozpor mezi tužbami tehdejších lidí a striktními náboženskými zákazy v oblasti sexuálního života.

Povídky jsou psané jednoduchým, úsporným stylem. Snad až na jedinou výjimku, kterou je povídka s názvem Evelina, jež vypraví o dívce, která se rozhodne se svým chlapcem opustit zelený ostrov, ale nakonec tak neučiní, chybí všem textům nějaká stěžejní zápletka. V podstatě tak jde o soubor drobných střípků ze života Dubliňanů. To také Joyce zamýšlel. Jeho cílem bylo dosáhnout tzv. epifanie, tedy navození takové situace, v níž hlavní postava procitne a pochopí pravdu o svém životě. To je zřejmě nejvíce patrné v poslední povídce Nebožtíci, kde si Gabriel Conroy uvědomí, že ho okolí považuje za přecitlivělého dobráka.

Ačkoli byl Joyce ve svých textech velmi obezřetný a raději se choulostivým scénám vyhýbal, nebo používal náznaky, řada jeho povídek byla v Irsku v té době přijata s velkými rozpaky. Platí to zejména o Střetnutí, kde se dva mladíci potkají s mužem sexuálně ne zcela normálním, který si během rozmluvy odskočí do blízkého houští zaonanovat. To, co bylo před takřka sto lety považováno za pobuřující, působí dnes již často zcela nevině. Některé povídky se nám dokonce mohou jevit jako poněkud vyšeptané. I přes inovativní způsob v přístupu k zápletce respektive jejího nahrazení, je otázkou zda nám mají texty co říci i dnes.

Soubor Joyceových povídek působí takřka sto let od svého vzniku trochu rozpačitě. Na jedné straně je nutné ocenit autorův inovátorský přístup a snahu oprostit se od květnatého stylu své doby, na druhé straně však častá absence jakékoli zápletky může na čtenáře působit jako vhodné uspávadlo.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2012

Překlad:
Aloys Skoumal

76%

Pavel Besta