Philippe Claudel

Vnučka pana Linha

Kdo věří tomu, že naděje umírá poslední, neměl by přehlédnout novou knihu Philippa Claudela Vnučka pana Linha. Vypráví o člověku, který ztratil skoro vše, ale stejně si našel důvod, proč zůstat naživu.

Příběh začíná následovně. Muž stojí na zádi lodi. Sleduje, jak mizí jeho zbědovaná rodná zem i ruiny jeho dosavadního života. K tělu tiskne to jediné, co mu zbylo a co ho nutí žít dál – svou vnučku. Bez ní by zůstal a zemřel, tak jako všichni ostatní ve vesnici. Teď ale starý muž stojí na lodi spolu s dalšími, kterým osud všechno vzal a nechal jen holý život. A ujíždí. Kam? To se čtenář nedoví. Vše se odehrává v neurčité době, na neurčitých místech. Můžeme se jen dohadovat, že město, kam uprchlík doputuje, je kdesi ve Francii. Rovněž země jeho původu je nejasná. Snad Vietnam? Nebo Kambodža? Nápovědou jsou jen rýžová pole a asijská jména muže i děvčátka.

Jedno je ale zřejmé. Spolu se starým mužem se ocitáme v jiném světě. Neznáme ho. Víme jen to, co vidí a vnímá sám uprchlík, pan Linh. Po celý život žil ve vesnici, kde každého znal a kde život plynul pomaleji, než vysychající potok. Nerozumí proto velkoměstu, ani lidem v něm, kteří se sklopenými hlavami a bez zájmu proudí šedými ulicemi. Nerozumí jejich chování a už vůbec ne jejich jazyku. Ani oni nerozumí jemu, a tak je pan Linh jako němý. Může klidně křičet, ale nikdo ho vlastně neuslyší. O to vzácnější je, když najde osobu, která ho pochopí i beze slov. Náhodou se totiž potkává s vdovcem Barkem. Oba dva, každý se svými smutky, se dají dohromady a stanou se na sobě závislí. Otázkou zůstává, zda je to přátelství, nebo jen zoufalá snaha získat alespoň nějakou spřízněnou duši v nepřátelském světě.

Kniha je jako stvořená pro filmové zpracování. Autor, mimo jiné právě filmový scénárista, používá převážně popisný styl. Nepouští se do žádných úvah, nehledá metafory. Jen detailně vykresluje, co a jak má čtenář vidět na pomyslném plátně. Ať všechny ty hluboké myšlenky najde ukryté mezi řádky.

Příběh je jednoduchý a vejde se na pár stránek. V porovnání s Claudelovou předchozí knihou Šedé duše, která tvoří spolu s Vnučkou pana Linha a Brodeckou zprávou triologii, je kniha o starém uprchlíkovi velmi minimalistická. Na malém prostoru se ale Claudelovi podařilo vykreslit promyšlený a přesný příběh. Ten se dlouho zdá dosti předvídatelný. Tušíme, že když se Linhovi zrovna daří, nebude to dlouho trvat. A naopak když už nemá síly, přijde nějaká zázračná náhoda a je zpátky ve hře. Nakonec ale autor přeci jen překvapí. V poslední kapitole zmíní jednu malou, avšak podstatnou věc, která naprosto změní pohled na celý osud pana Linha.

Celé vyprávění působí jako jedno velké, ač povedené, klišé. Přesto ale nutí obracet stránku za stránkou, jako bychom čekali, že se něco musí stát. Ono se stane a náhle příběh přestává být plochý a obyčejný. Naopak, stává se něčím, co nám v hlavě uvízne i po zavření knihy.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2012

Překlad:
Zora Obstová

82%

Klára Šebestová