Vladimir Nabokov

Čaroděj

Ruský spisovatel Vladimir Nabokov si světovou proslulost vysloužil kontroverzním románem Lolita. Nebyla to však jeho první práce, v níž zpracoval téma pedofilní lásky starého muže a mladičké dívky – tou byl Čaroděj.

Text, který svým rozsahem odpovídá dlouhé povídce, či kratší novele, vzniknul údajně již v roce 1940, tedy dlouhých patnáct let před vydáním slavné Lolity. Nabokov, nespokojený s výsledným tvarem, však Čaroděje následně zničil, nebo si to alespoň myslel. O řadu let později však rukopis při procházení staršími texty údajně znovuobjevil. První publikace se tak Čaroděj dočkal až v 80. letech minulého století. A proč to několikrát zmíněné slůvko údajně? Jednoduše proto, že informace o vzniku díla nám v předmluvě servíruje sám autor. Mluví pravdu, nebo dovedně fabuluje?

Přistoupíme-li na to, že dílo vzniklo v roce 1940, pak jde o jedno z posledních, které Nabokov napsal ve své mateřštině. Mladý světoběžník měl toho v té době za sebou již velmi mnoho. Po říjnové revoluci odešel z vlasti, nějaký čas žil v Berlíně, studoval v Cambridgi, aby se v roce 1937 odstěhoval do Paříže. Právě zde pak v době nemoci sepsal nedlouhý rukopis Čaroděje. Blížící se nacistická vojska však Nabokova záhy donutila zemi galského kohouta opustit a hledat si nové útočiště. Tím se staly Spojené státy americké, kde získal místo profesora ruské literatury na Cornellově univerzitě a ještě vehementněji se vrhnul do psaní.

Se slavnou Lolitou toho má Čaroděj mnoho společného, v lecčem se však od sebe tato díla liší. Tou hlavní podobností, je samozřejmě téma. V obou případech nám totiž Nabokov předkládá příběh stárnoucího muže, který se osudově zamiluje do mladé teprve dvanáctileté dívenky. Cesta k ní vede v obou případech přes její matku, kterou si hlavní hrdina musí chtě nechtě vzít. Teprve po jejich tragické smrti se pak odhodlává pustit se k činu. Tady však dějová podobnost končí. Reakce obou dívek na sexuální obtěžování jsou totiž velmi rozdílné. Zatímco Lolita přejímá iniciativu a sama začíná hlavního hrdinu svádět, děvčátko z Čaroděje se hned při prvním pokusu vyděsí a začne děsivě křičet.

Jazykově si jsou obě díla také velmi blízká. V případě Čaroděje však autor záměrně vynechává jména hlavních aktérů a pro čtenáře tak zůstávají po celou dobu utajena. Společná je dílům také grotesknost, která se jimi vine od začátku do konce. Oba mužští hrdinové totiž o sobě mají přehnané představy, které jsou na hony vzdálené tomu, jak je vidí jejich okolí. To je patrné zejména u „čaroděje“, který sám sebe považuje za pohledného donchuána, zatímco jeho známí ho vidí spíše jako oplzlého starce. Tato grotesknost se odráží i v popisu choutek a myšlenek obou hlavních hrdinů. V případě čaroděje vede jeho zakázaná touha k fatálnímu a možná i částečně překvapivému konci.

I přes vybroušený styl, jemnou ironii a důmyslnou mnohoznačnost použitých přirovnání, se jeví Čaroděj jen jako pouhá, i když velmi zdařilá, skica k mnohem plastičtějšímu obrazu, který Nabokov vytvořil v Lolitě.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2008

Překlad:
Pavel Dominik

71%

Pavel BestA