Gao Xingjian

Hora duše

První v češtině vydaná kniha čínského nositele Nobelovy ceny za literaturu nás zve na náročnou túru po zasněžených štítech říše Středu. Stejně náročná je i jeho četba. Román totiž vybočuje z vžité představy o tom, co to román je.

Příběh lze vyprávět mnoha rozličnými způsoby. Oblíbený mexický režisér Alejandro Gonzáles Iñárritu kupříkladu své příběhy splétá z drobných střípků, které se v určitém bodě protnou a dají tak předchozímu, na první pohled poněkud chaotickému, ději smysl. Podobně postupuje ve svém románu Hora duše také čínský spisovatel Gao Xingjian. Tedy s jedním podstatným rozdílem. Jeho střípky ze „života čínského hmyzu“ se totiž nikdy a nikde neprotnou. Je tedy otázkou, zda výsledný útvar ještě nazývat románem, či ho spíše chápat jako mozaiku jednotlivých, do sebe nezapadajících kostiček – jakýchsi minipříběhů bez začátku a konce.

S jeho psaním začal Gao Xingjian v roce 1986 krátce poté, co se mu byla diagnostikována rakovina, která však jako zázrakem sama záhy zmizela, nebo jí autor nikdy netrpěl a šlo jen o chybu lékařských přístrojů. Právě v té době, pro niž je charakteristické opětovné stupňování politického tlaku na umělce netvořící v souladu se zájmy komunistické strany, mezi něž se Gao Xingjian bezesporu počítal, se autor rozhodne uniknout vševidoucím očím cenzorů a vydat se na putování po zapadlých koutech své vlasti. Cílem jeho cesty má být mytická Hora duše. Od počátku je však zřejmě, že onen bájný zasněžený vrcholek je pouhou metaforou. Smyslem náročné túry je totiž především snaha poznat sebe sama, stejně jako svět a lidi okolo.

Aby bylo moderně učiněno zadost, využívá Gao Xingjian ve svém románu neotřelé formální, a jazykové prostředky. Oproti většině klasických děl, neužívá pouze první nebo třetí osoby, ale příběh chvílemi vypráví v první, chvílemi ve třetí, ale často také ve druhé osobě. Jak už bylo výše zmíněno, děj je rozkouskován do samostatných, na sebe příliš nenavazujících, kapitol. Zda jsou za sebou řazeny chronologicky, je otázkou. Dá se však předpokládat, že nikoliv. Jednotlivé střípky zpravidla postrádají jak úvod, tak i závěr. Čtenář proto při četbě lehce tápe a přemítá, kde se děj zrovna odehrává, kdo s kým vlastně mluví a co je podstatou jejich hovoru. Kapitoly se tak víc než čemukoli jinému podobají náhodnému setkání kdesi v zakouřené kavárně, kde si k vám přisedne úplně neznámý člověk a odvypráví vám kus svého příběhu, jehož začátek ani konec neznáte, ani se ho nikdy nedozvíte.

To by však na román bylo přeci jen příliš málo. Záchytným bodem se pro nás stává osoba samotného hlavního hrdiny. Ten putuje z místa na místo, z jedné čínské provincie do jiné, z jedné vesnice, či malého městečka do jiného. Na jeho bezcílných toulkách mu dělají společnost ženy nejrůznějšího založení a charakteru. Od vdaných paniček, přes rozvedené zklamané ženy, až po mladé svobodné dívky. Do toho koktejlu pak autor ještě přimíchává příběhy z tisícileté historie své země. A právě při jejich převypravování je zřejmě Gao Xingjian vůbec nejsilnější. Snad je to také tím, že jako jediné, mají pointu. Jestli si myslíte, že hlavní hrdina nakonec svoji Horu duše nalezne, tak se mýlíte. Důležitá je totiž cesta sama a nikoli cíl. „I když se totiž tvářím, že už už rozumím, pořád nic nechápu. Vlastně není nic, čemu bych rozuměl a co bych chápal. Tak to prostě je,“ říká autor na závěr.

Již od úvodních vět románu je zřejmé, že Gao Xingjian patří k výjimečným autorům. Přesto jako by jeho Hoře duše cosi těžko postřehnutelného přeci jen chybělo. Snad je to tím, že je z ní cítit přespřílišný a nekritický obdiv k evropské avantgardě, z čehož vyvěrá i enormní snaha být za každou cenu po formální stránce neotřelý, snad podvědomá lidská touha po celistvosti a příběhovosti. Ať tak či onak, ono drobné chybějící zrníčko na poušti zřejmě jednou způsobí, že na knihu a možná i jejího autora se zapomene.

Vydavatelství:
Academia

Rok:
2010

Překlad:
Denis Molčanov

73%

Pavel BestA