Hermann Hesse

Radosti zahradníka

Kniha Radosti zahradníka proslulého a Nobelovou cenou oceněného německého autora přináší nejen klid, ale také spousty otázek ohledně charakteru tohoto literárního díla či určení žánru.

Není to ani román, novela, sbírka povídek či básní. Najdeme zde úvahy, básně, akvarely, kresby, dopisy, osobní fotografie a dokonce i dvě povídky. Dohromady tvoří celek. Otázka je, o jaký celek jde. Ale začněme nejdříve tím, proč Hesse začal texty o zahradničení psát. Někdy začátkem dvacátého století trpěl zdravotními potížemi a práce na zahradě se pro něj stala relaxací a meditací. Získal tak obrovskou úctu k přírodě a zahradničení mu stále více přinášelo duchovní rovnováhu a stalo se pro něj filozofickým směrem. Texty pak vznikaly především jako reakce na „nadutost intelektuálních kolegů“, jak píše v doslovu Volker Michels, který Hesseho úvahy, kresby a fotografie uspořádal a v roce 1992 nechal vydat.

Většina z toho vznikala v meziválečné době, jako logické vyústění bolesti, uspěchanosti, stresu a povrchnosti. „Zdraví, zdatnost a bezmyšlenkovitý optimismus – tohle propaguje naše doba a doufá, že tím oklame vzpomínku na světovou válku,“ píše v knize autor, který opravdovost hledal v přírodě. Ta mu totiž přišla neměnná a pevná jak ve své kráse tak i krutosti. Tímto velkým úklonem před neporazitelnou přírodou předkládá čtenáři klidné rozjímání. Snaží se v něm probudit něco, co díky každodennímu životu v nás zaniklo. Nejde tedy jen o nějaké zahradničení a radost z rozkvetlých rostlin, ale především návrat k nitru díky tajemství přírody.

Svým myšlenkám a postřehům dokáže dát velmi obratnou formální podobu. Tvoří dlouhá souvětí hledající správný výraz. „Strom to byl, strom obr, s kmenem tak objemným, jak jsem já sám nikdy nebyl ani v nejlepších letech, a jeho vrcholek sahal z propastné hloubky zahrady téměř až do výše mého balkonku, byl to parádní kus, hotový stožár,“ píše ve své úvaze s názvem Nářek nad starým stromem. Popis přírodních jevů tak používá k vysvětlení vnímání života a pravdy. Dá se říct, že je to kniha symbolů, v životě rostlin, od jejich vzklíčení po jejich zánik, vidí Hesse existenci. Toto spojení ale předkládá nenásilnou formou, dokonce tak nenápadnou, že méně vytrvalý čtenář nemusí mít pro autorův jemnocit pochopení. To nenašel ani u některých kritiků. Čtyři roky před autorovou smrtí vyšel v týdeníků Der Spiegel článek, který z něj udělal pouze provozovatele „zahrádkářské existence v tessinských kopcích, jejž jeho kvietistická zahrádkářská potěšení vylučují z mezinárodního koncertu světové literatury“.

Literární teoretikové ovšem byli nuceni po smrti tohoto autora znovu se jeho knihami zabývat, neboť ty se začaly šířit po celém světě. A to i navzdory tomu, že jsou mnohdy čtenářsky velmi náročné. Ale vraťme se k Radostem zahradníka. Kromě filozofických úvah se v analýzách nad zahradničením skrývá také autorův vlastní příběh. Je sice pravda, že je to kniha velmi nedějová, ale díky občasným střípkům si můžeme vytvořit obraz Hesseho života. „Žiju sám, a tak se stalo, že v drobném všedním styku zaujímaly místo lidí stále víc věci. Hůl, s níž chodím na procházku, šálek, z něhož piju mléko, váza na stole, mísa s ovocem, popelník…“ Kromě úvah knihu doplňují fotografie Hesseho zahrady, básně o přírodě a na závěr dvě povídky, které jakoby svým dějem dodávaly předchozím textům život.

Kniha plná úvah, deníkových zápisků, esejů a fotografií tvoří dohromady celek, který se zrodí až v hlavě čtenáře. Je možné ji ale číst jen pro klid a meditaci. Strhující příběh zde ale rozhodně nehledejte.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2012

Překlad:
Eva Pátková, Vratislav Slezák a Vladimír Tomeš

70%

Alžběta Bublanová