Snoví a melancholičtí nebo ukňouraní a monotematičtí? The XX před nedávnem vydali desku Coexist, která je všechno možné, jen ne skvělá, jako ta předchozí.

V souvislosti s hudbou mladičké britské kapely The XX mi v hlavě plují dvě nejsilnější myšlenky: kolik toho mají společného s kanadským hudebním skladatelem a tvůrcem soundtracku k Pánovi prstenů Howardem Shorem, a jak hluboké rozdíly vládnou mezi hudbou, kterou reprezentuje on a oni. Zní to jako úvaha vycucaná z prstu, a možná za ní stojí jen to, že Hobit právě zaútočil na kina po celém světě. Pokusím se ji ale nějak uvěřitelně obhájit.

Z okřídlené pravdy, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, by se mělo učinit závazné pravidlo s vykřičníkem na konci. Tak, jako měl Howard Shore odmítnout práci na hobitím návratu do Středozemě, neboť se jedná o skladatelskou sebevraždu (překonat se na stejné téma nelze, vyrovnat se původnímu úspěchu lze jen těžko, zbývá tedy jen zklamání a recyklace), mohlo The XX napadnout, že když si budou zasněně zoufat úplně stejně na desce nové, jako na té předchozí, není velká pravděpodobnost, že to dopadne úplně dobře. To jde prosím jen o obecnou úvahu. Konkrétních důvodů, proč kapela zaslouží nakopnout, je tu mnohem více.

Minimalistické kompozice jsou fajn. Paradoxně ale velice okatě odhalí limity tvůrčích schopností: tam, kde je díky velkoleposti mnoho elementů k poslechu, je jednodušší nechat se opít rohlíkem. Navíc, zpívat na stejné tónině, ve stejném tempu, se stejnými třemi tóny kytary a zvukovou paletou, to prosím není minimalismus a poslech přestává být fajn po třetí písničce. S kyselým úšklebkem je na místě si rýpnout, že kapela naklonovala jednu písničku s lehkými obměnami na celá dvě alba. Opakovaný poslech nezachrání ani samply, o které se stará snad jediný člen kapely, který je schopen překročit vlastní stín.

Jedna skladba vedle druhé jsou melancholické hypsterské oplodňováky. Jedenáctkrát za sebou bolest srdíčka? To nejde. Nejde to, pokud zrovna nemáte vážně vážně vážně (!) smutnou náladu. A když ji máte, mít rychle přestanete. Po poslechu vám přijde nad slunce jasné, že v hlavě, stejně jako kapela na desce, melete pořád dokola tu samou myšlenku, a že je to nepoměrně nesmyslnější aktivita, než si jít například cvrnkat kuličky.

Druhé srovnání se Shorem je spíš jen úvahou s otevřeným koncem. Jsou současné tendence, v rámci žánrové hudby rezignovat na jakoukoliv snahu o složitější harmonické, rytmické a obecně sofistikovanější formy kompozice otázkou renesance fascinace témbrem, degenerace nároků posluchače nebo prostá lenost a neumětelství? Je veliký rozdíl umět něco složitého zahrát nebo napsat, ale neudělat to, a mezi tím nedělat to, protože na to nemám. Banálně jednoduché a „čisté“ skladby rostou jako po dešti a vymezují se proti povrchnímu a přebujelému popu. Takoví mladí tvůrci se tak nějak profilují mezi intelektuální reakční síly, která sází na jednoduchost. Mám ale, také ve světle nové desky The XX, větší a větší pocit, že často jde o pseudoosvícené kecy a výsledná povrchnost je v důsledku v podstatě stejná.

Hodnocení:

The XX zklamali a pustili ven prakticky totožnou desku, jako byla ta předchozí. Rozdíl je tu ale podstatný: obsahuje totiž mnohem méně nápadů, což je u tak strohých kompozic velmi znát. Už u jejich prvotiny se díky silně monotematickým textům i formě jejich hudba až příliš rychle ohrála. Coexist se po třetím protočení kotouče už skoro poslouchat nedá. Ani ten smutek jim nevěřím. Melancholie v jejich podání nabývá pitoreskně pubertální podoby.  S každým dalším přehrání si deska zaslouží nižší hodnocení. The XX jsou kapela jednoho motivu, jedné písničky.

Rok vydání:
2012

Vydavatelství:
Young Turks

58%

Jaromír Mára