McCarthyho román Suttree okouzluje svojí syrovostí

Amerického spisovatele Cormaca McCarthyho zná česká veřejnost zejména díky zfilmovanému románu Tahle země není pro starý, v němž je využit jedinečný postup vyprávění. V rozsáhlém díle Suttree McCarthy opět předvádí jedinečnou slovní hru.

Když čtenář dostane do ruky pětisetstránkovou knihu s názvem Suttree, je zpočátku pro něj těžké se do ní začíst. Autor si totiž nijak neláme hlavu s nějakým vysvětlováním, kdo je kdo, či kde se děj přesně odehrává. Na tento styl vyprávění si ale po čase čtenář zvykne natolik, že se kniha pro něj stane čtivou. Takových rozkolů je v díle více. Ostře proti sobě stojí poetismus a naturalismus, a ani jedno neztrácí kvůli tomu druhému sílu. Čtenář se sice musí prokousat sáhodlouhými popisy přírody, ale pak je náhle omráčen syrovou podobou dialogů, které děj závratně posouvají dopředu. „Třeba hnedka tady někde, mně je to fuk, prohodil Harrogate,“ zazní zničehonic po popisu plného detailů znázorňující poklidný večer hlavního hrdiny na hausbótu. Ostré dialogy z poetického textu vytryskávají nečekaně a jsou opravdovým umem autora. „Sakra kluku, bůhví z jaký ďábelský díry si sem přitáh a kam máš namířeno, ale co dybys už vypad a dal mi pokoj?“ Trefné rozhovory přidávají knize na autentičnosti. Právě v nich se nejvíce vyjevuje autorův smysl pro humor kombinovaný s obrovským nadhledem, který stojí ostře v protikladu s poetikou přírody. Ta má právě v knize velmi významné místo a vedle hlučného, špinavého a chaotického města se stává útočištěm hlavního hrdiny jménem Suttree, který se v ní a nejen v ní vydává hledat svůj smysl života.

A tady se konečně dostáváme k ději knihy. Třicetiletý rybář Cornelius Suttree bydlící osamoceně v hausbótu prožívá svá nejlepší léta střídavě mezi divokými pitkami, střízlivěním ve vězení, bídou, špínou či několikatýdenním pobytem v přírodě. A ve všech těchto prostředích se snaží najít odpověď na to, proč tu vlastně je. Jeho nejistota v bytí je ještě podpořena jeho mrtvým dvojčetem a celoživotním hledáním svého alterega. Nicméně důvody, proč se hlavní hrdina chová tak a ne jinak, proč odmítá svou rodinu, svou přítelkyni i s dítětem, nám zůstávají skryty. Autor totiž nic nevysvětluje. Hrdinu poznáváme jenom z činů. Navíc nemáme ani přesný vizuální popis postavy.

Velmi výrazným motivem knihy je smrt. Neustále se objevují mrtvá zvířata pohozená někde na ulicích, během románu taky stačí několik postav zemřít a sám hrdina se několikrát potácí mezi životem a smrtí a na konci knihy během tyfové horečky se mu zjeví vidina, v níž stoluje se svými kamarády, ať už mrtvými či živými. Pojetí smrti je v knize velmi originální. Například fakt, že hrdinovi zemřel kamarád, se dozvídáme z novin. „Byla tam Rypákova fotka. Byl mrtvej. Rypák byl mrtvej v novinách.“

Dalším nepřehlédnutelným motivem, s nímž se v románu setkáme, je tiché mlčenlivé město produkující temné postavy, které se vyznačují tím, že pouze pozorují. A většinou u toho mlčí. Zejména malé děti svými tichými pohledy zírají na hlavního hrdinu, který se vrací z jakési pitky. Až úplně na konci knihy v jednom z chlapců spatří Suttree sám sebe „zdvojeného, temného a propastného“.

Poetické dílo opepřené notnou dávkou vulgarismů a syrovostí si získá čtenáře až v průběhu čtení. Precizně psychologicky popsaná hlavní postava připomíná hrdiny z padesátých či šedesátých let. Hrdinové, kteří ohromovali svým šarmem a zároveň burcovali svým liknavým postojem k životu.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2012

Překlad:
Alena Dvořáková

96%

Alžběta Bublanová