Nobelista Gao Xingjian o kulturní revoluci

S rostoucí ekonomickou silou Říše středu, roste také zájem Evropanů o její kulturu. Důkazem budiž do češtiny přednedávnem přeložený román Bible osamělého člověka prvního čínského držitele Nobelovy ceny za literaturu Gao Xingjiana.

Neuplyne snad týdne, aby se v novinách, nebo v televizi neobjevila zpráva o porušování lidských práv v Číně. Přesto však Evropě nezbývá než před Říší středu v mnoha ohledech smeknout, zejména pak před jejími impozantními hospodářskými výsledky. A tam, kde kvete obchod, zpravidla kvete i umění. Čína samozřejmě není žádnou výjimkou. Na trhu se čím dál tím více prosazují čínští autoři od Ai Weiweie, až po Zhang Xiaoganga, či Feng Mengba, jejichž díla byla v roce 2008 k vidění také v Praze. Loni navíc Nobelovu cenu za literaturu získal Mo Jen. Nebyl však prvním rodilým Číňanem, který si toto prestižní ocenění odnesl, tím se totiž již o dvanáct let dříve stal Gao Xingjiana, který však v té době měl již francouzské občanství.

Děj Xingjianova stěžejního románu se odehrává ve dvou časových rovinách. Tou první je období relativně nedávné, tedy rok 1997, kdy slavné obchodní centrum Hongkong přešlo z britské koloniální správy do rukou Čínské lidové republiky. Ještě než se tak stane, navštíví město Xingjianův hlavní hrdina, který zde prožije krátký, sexuálně však bouřlivý, románek s německou židovkou Markétou. Zatímco mladá žena s lehce masochistickými sklony vzpomíná na své neradostné dětství poznamenané znásilněním, hlavní hrdina se ve svých vzpomínkách vrací do doby Velké kulturní revoluce. Právě toto období pak tvoří druhou a dodejme, že zcela zásadní, časovou rovinu.

Román nese celou řadu autobiografických rysů. Bezejmenný hlavní hrdina totiž stejně jako Gao Xingjian pochází ze středostavovské rodiny, jejíž hlavou je otec pracující jako bankovní úředník. Až do začátku tzv. Kulturní revoluce jde všechno relativně dobře, pak ale nastává zlom. Hrdina chvíli kolaboruje s nově se rodící mocí, pak se ale stejně jako autor v reálném životě, rozhodne odejít do ústraní na venkov. Čekáte-li strhující děj, příklady hrůz, které se v letech 1966 až 1969 v Čínské lidové republice děly, budete asi trochu zklamaní. Nic takového totiž román nenabízí. Jak již název díla napovídá, čínský nobelista se v něm zaměřuje především na vlastní niterný boj se sebou samým a s nehostinným světem okolo.

Ten, komu se předtím do rukou dostala Xingjianova kniha Hora duše, bude mít pocit, že ji vůbec neodložil a pokračuje v jejím čtení. Román je totiž opět vyprávěn ve druhé a třetí osobě, opět je relativně velmi rozsáhlý, a bohužel i poněkud rozvláčný. Děj totiž posouvají dál jen kupící se milostné vztahy, které hlavní hrdina navazuje se ženami nejrůznějšího založení. Jaký rozdíl oproti Solženicinovu Souostroví Gulag, nebo Doktoru Živagovi Borise Pasternaka popisujícími taktéž stěžejní události uplynulého století. Sebestřednost, která je pro celé Xingjianovo dílo typická, však musí být chápána jako umělecký záměr. Tehdejší komunistické režimy, nejen ten v Číně, ale i jinde ve světě, se totiž vehementně snažily nahradit individualistické „já“, kolektivním „my“ (v Kambodži šel Pol Pot dokonce tak daleko, že používání slova já zakázal.). Po myšlenkové stránce je tak kniha oslavou jedince a jeho práva na svobodu, kterou se Gao Xingjian rozhodl hledat v Evropě, kam v roce 1987 emigroval. Nakolik však kniha obstojí umělecky, je otázkou.

Již od samého úvodu románu je zřejmé, proč Gao Xingjian získal v roce 2000 Nobelovu cenu za literaturu. Bohužel nejde ani tak o unikátní jazyk díla, ale spíše o hodnoty, které čínský autor zjevně vyznává, a v jejichž čele stojí svoboda. Přidejte k tomu antikomunistický postoj, obdiv k Evropě a její kultuře a ideálnějšího kandidáta byste jen těžko hledali. Otázkou však zůstává, zda nám Xingjianovo dílo zprostředkovává něco hlubšího…

Vydavatelství:
Academia

Rok:
2012

Překlad:
Denis Molčanov

71%

Pavel BestA