Pritzkerova cena putuje do Japonska

Světově uznávaný architekt a autor mnoha obdivovaných staveb Toyo Ito se konečně dočkal. Před několika málo dny mu byla udělena Pritzkerova cena, zřejmě nejprestižnější ocenění, které si za svou práci může architekt vysloužit.

Dlouho to přitom vypadalo, že se na japonského stavitele, který proslul svými tvarově rozmanitými budovami inspirovanými přírodou, tak trochu pozapomnělo. Jeho vrstevníci Renzo Piano, Norman Foster, či krajan Tadao Andó si ocenění odnesli již na sklonku minulého tisíciletí. V roce 2010 navíc Pritzkerovu cenu získalo japonské duo Kazuyo Sejimová a Ryue Nishizawa, přičemž první jmenovaná, subtilní architektka Sejimová svoji kariéru rozjela právě ve studiu soulského rodáka Toyo Ita. Dalo se tedy očekávat, že dříve, nebo později na Ita přeci jen dojde. Stalo se tak až letos, v době, kdy umělecky nesmírně plodný autor oslaví dvaasedmdesáté narozeniny.

„Jeho knihovny, bytové domy, parky, divadla, obchody, ale i kancelářské budovy či pavilóny jsou příkladem projektů, které se snaží rozšiřovat hranice architektury. Svůj výjimečný talent a profesionalitu využívá Ito k tomu, aby objevoval nové,“ vysvětlil předseda poroty Lord Palumbo, proč padla při výběru volba právě na japonského architekta. Ten na sebe poprvé výrazně upozornil projektem rodinné vily Bílé U, kterou v roce 1976 navrhl pro svou, tehdy právě ovdovělou, sestru. Přestože se jeho stavbám začalo díky kombinaci vizuální originality a funkčnosti přezdívat „nesmrtelné budovy“, bílou vilu byste v Tokiu dnes hledali marně. V roce 1997, tedy pouhých 21 let od postavení, byla totiž srovnána se zemí.

Itova cesta k architektuře nebyla vůbec jednoduchá a přímá. V mládí se totiž dospívající student zajímal především o baseball. K architektuře ho nasměroval po smrti otce až matčin přítel, vlivný architekt Yoshinobu Ashihara. Ito proto po dokončení střední školy zamířil na fakultu architektury Tokijské univerzity, po jejímž absolvování nastoupil do studia Kiyonori Kikutake & Associates. Později se ale osamostatnil a založil si vlastní ateliér Urban Robot a navrhnul dům z hliníku.

V podstatě od počátku své tvorby se Ito snažil svým budovám vtisknout lehkost větru. To koneckonců dokládají i názvy jeho slavných staveb, ať už jde o Věž větru (1986) sloužící jako zásobárna pitné vody a zároveň odvětrávání jokohamského autobusového nádraží, nebo o netradičně pojatý výstavní prostor Vejce větrů (1991). Nejoceňovanější stavbou se však stala Mediatéka (2001) ve městě Sendaj, jejímuž vnitřku dominují sloupy v podobě kmenů obřích stromů. „Na každém patře je minimum stěn a celý interiér je tak vzdušný a vhodný pro různé aktivity,“ myslí si sám autor.

Toyo Ito není zdaleka prvním architektem ze země vycházejícího slunce, jenž nejprestižnější ocenění získal. Vedle již zmíněných Tadao Anda, a dvojice Sejimová, Nishizawa, triumfovalo Japonsko ještě dvakrát, v roce 1987 Kenzó Tange a v roce 1993 Fumihiko Maki. Pokud jde o počet laureátů, lépe už jsou na tom jen Spojené státy, jejichž architekti posbírali celkem 8 bronzových Pritzkerových medailí, naposledy však v roce 2005. Slavností ceremoniál, v rámci něhož dojde k předání ceny, proběhne 29. května v Bostonu. Součástí ocenění je pamětní medaile a šek na 100 tisíc amerických dolarů, tedy necelé 2 miliony korun.

Jan Perniš