Políbilo se auto s autem a Wéčka vypustila Atomovou včelu. Jde v pořadí o třetí řadovou desku z dílny na české poměry unikátního poeticky-elektronického projektu WWW. Zaslouží si pozornost a pečlivé hodnocení. Na klenoty se totiž musí s citem.

Jestli Tanec sekyr (2009) poměrně plynule navazoval na Neurobeat (2006), Atomová včela (2013) zalétla nepoměrně dál. Pojďme si pro začátek přiblížit charakter dosavadní tvorby kapely. Mluvit můžeme o kombinaci naléhavého přednesu, důrazu na hru s rytmikou slov, která většinou formuluje písní kontinuálně postupující příběh nebo, řekněme, více či méně abstraktní výjevy schované za významové vrstvy slovních hříček a hádanek, které jsou mnohdy praktiky nerozluštitelné a přesné rozklíčování si ani nežádají. Někdy líná, jindy energická instrumentální složka na Neurobeatu a Tanci sekyr snoubí syntetické zvuky, terénní nahrávky a akustické nástroje, lépe řečeno nasamplované akustické zvuky. Nestandardní struktura kompozice, respektive odklon od standardů písňové formy, sliboval svěží poslech: nikdy nebylo dopředu úplně jisté, jestli se objeví refrén, jestli gradace nespadne do ztracena, nebo jestli po tichu nastane zvuk. To vše na hraně uchopitelnosti pro běžného posluchače. Tak to bylo doposud. Kam se ale WWW posunuly?

Zpěvák kapely Ondřej ‚Sifon‘ Anděra se nechal několikrát slyšet, že než přišla píseň Auto, která novou desku otevírá, dostavila se tvůrčí krize a myšlenky na další pauzu. Z historické zkušenosti ale víme, že pauza může v případě WWW klidně znamenat stop na deset let. Jak už ale bylo řečeno, auto se naštěstí políbilo s autem, múza dostala nažrat a WWW během šesti měsíců dali život úctyhodným šesti skladbám z celkových šestnácti, z nichž některé znáte už z cd Live (2012), na které zachytili záznam živáku v Rock Café. Album Atomová včela překvapí hned při první poslechu. Většina skladeb jsou v podstatě elektronické taneční kusy. Tempo je svižné, zvuk hutnější, nálada temná. Basová linka až na výjimky nepřestává dunět a poslech se tím stává poměrně náročný: uši potřebují dynamiku hlasitosti zvuku, v opačném případě si jednoduše neodpočinou. Nová deska je, až na pár čestných výjimek, jedna velká nálož, která bude perfektně fungovat na koncertech, což mimochodem napověděl již křest alba. Minimální hluková proměnlivost je ale sem tam unavující.

Pro momenty ticha tu většinu hracího času není místo. Milovníci rychty se mnou asi nebudou souhlasit, ale kombinace tempa, konstantní hlasitosti a neskutečně nahuštěných, mnohdy se překrývajících podnětů, je zkrátka do určité míry kontraproduktivní. Ucho neví, kam dřív. Je těžké udržet pozornost a ubránit se touze po chvilce klidu. Až na přebasovanost ale deska prošla výbornou produkcí. Zvuk působí „světově,“ tohle by se mohlo prodávat po celé Evropě. Poslech je návykový. Co naplat, že unaví uši, když hned po dohrání protáčíte cd automaticky znovu. Posunem v této rovině zaznamenala i paleta využívaných zvuků. Některé snadno k portfoliu Wéček zařadíte. Syntetika je tu ale v mnohem větší přesile, než dřív. V jednom z rozhovorů Sifon zmiňuje, že opět vyrazil do terénu nahrávat. Kde jsou tedy zvuky pístu stroje a dalších? Možná jsem jen něco špatně pochopil a o field records se zmiňují v souvislosti se samplováním akustických nástrojů. U nahrávek z terénu člověk hledá to známé, ať už jde o rozpoznání konkrétního zdroje zvuku, nebo prostou barvu, kterou se odlišuje ruch světa od syntetiky. Pokud tedy takové nahrávky na desce najdeme, jsou do takové míry upraveny, až se stávají od ostatních, umělých, zvuků neodlišitelné. To je ale škoda: u syntetiky jsme zvyklí, že nevychází z reálné zkušenosti ucha. Taková úprava tedy v důsledku nesplňuje svůj účel, nebo ano?

Tvorba WWW z velké části doposud stála na textech, ale i zde došlo k poměrně velkým změnám. Původní várku, určenou pro nové album, se rozhodly Wéčka z velké části opustit. Prý z jejich podoby byla příliš cítit snaha. Takový postoj v podstatě kvituji. Máme tu samozřejmě nějaké „ale“. Nově jsou texty mnohem víc poplatné rytmizující formě. Skladbám to dodává důraz v potřebných chvílích, jejich obsah ale často ztratil příběhovou formu, počet slov je redukován na minimum. Nabízí se soudit, že forma banalizuje obsah, a když ne to, tak ho rozhodně ohlodává na kost. Alespoň částečné porozumění textům je možné na úrovni symbolizujících sousloví. Širší kontext celku často uniká. To samo o sobě není nic nového, jen se to hůře obhajuje u textů tak stručných. Témata, motivy a náměty se navíc začínají opakovat. Velká dávka tajemství a nevyřčeného naštěstí udržuje v písních napětí, byť osobně budu považovat za zážitkem mnohem bohatší například Ve stínu lamp z alba Neurobeat, než Atomovou včelu ze stejnojmenné desky. Je potřeba si uvědomit, že i na ní mluvíme o podnětných textech, které mohou na velice mnoho jiných koukat svrchu.

Všechno do sebe krásně zapadá. Obzvlášť, když se zaměříme na písně jako celek. Strohé texty, taneční nádech, hutný zvuk… Jasně zřetelný je příklon k tradiční písňové formě. Sloka nezřídka střídá refrén. Práce s hudebním časem je standardnější. Gradace působí usazeně a je lehce předvídatelná. Vnímám to jako vstřícný krok k hlavnímu proudu elektronické alternativy a částečné opouštění autonomního osamoceného rybníčku. Žádnou podbízivost v tom ale nehledejme. Počítám, že kluky v současnosti jednoduše baví hudbu dělat zrovna takhle. Jde o exkurz do mnoha známých hudebních světů, které k sobě poutá těžce pojmenovatelná Wéčkovost. Nebudu sám, kdo například ve skladbě Opera v Sydney uslyší Aphex Twina. Osobitost přetrvává. Stále jsou nezaměnitelní. Osobně preferuji předchozí tvorbu, ale troufám si tvrdit, že v rámci evropské klubové scény má taková deska mnohem větší šanci vydobýt si respektovanou pozici. Zběsilé tempo, míň starých WWW, více zábavy. Tahle deska má potenciál zaříznout i do většinového posluchače a trošku hnout s kulturou poslechu.

Hodnocení:

Pro milovníky předchozí tvorby WWW může být první dojem z nového alba rozpačitý. Atomová včela má uspěchanější tempo a využívá standardizovanější písňovou formu s mnoha jejími specifiky, jako je předvídatelnost průběhu kompozice a heslovitost textů. O ztrátu identity tu ale nejde. S každým poslechem se přijímá nová tvorba snáz. Přes několik povzdechnutí jde o výjimečně zábavnou desku.

Rok vydání:
2013

Vydavatelství:
Bigg Boss

83%

Jaromír Mára