Hansardovi se ve ValMezu z pódia vůbec nechtělo

Jsou okamžiky v životě člověka, při nichž není otázka vzdálenosti, ceny nebo nemožnosti utrhnout se z práce podstatná. Když hraje Glen Hansard ve Valašském Meziříčí, nezáleží ani na tom, že celá D1 je zablokovaná…

Jasně, Glen hrál i v Praze, ale vycházela jsem z předpokladu, že lépe mu bude mezi svými, ve městě, které, jak na koncertě řekl, „defined his sound“. A můj předpoklad byl správný. Už když jsme do malebného městečka dojeli a vystoupili rozlámaní z auta, všimli jsme si v ulicích nápadně mnoha lidí, v restauracích na náměstí bylo plno, a lidé se zdravili s úsměvem od ucha k uchu a slovy „jdeš na Glena?“. Celý ValMez šel přivítat ztraceného syna. Sotva se v sále setmělo, v publiku to zabouřilo. A jen udělal Glen první krok na jevišti, začalo se tleskat. A tleskalo se po každém vykřičeném sóle, po každé vyhrávce, po každém slovu Glenovy czenglish. Stačilo mu jen říct: „Cítím se back home here in Valašské Meziříčí“ a diváci byli jeho.

Koncert odstartoval písničkami z nové desky Rhytm and repose. Hansard stál na podiu sám a člověk by čekal, že se každou chvíli rozpláče. Zpíval tak opravdově, že se divákům tajil dech, všechno zoufalství a rány, všechno se dalo vyčíst z jeho zkroucené tváře. Asi u třetí písničky, když se pomalu přidávali i ostatní z dvanáctičlenné kapely, jsem si uvědomila zvláštní věc. Ve vzduchu nebyla žádná ruka s iPhonem, nikdo si nenatáčel koncert, aby mohl na youtube přidávat rozpixelované nekvalitní nahrávky. Sem tam si někdo udělal jednu rychlou fotku na památku, ale jinak diváci stáli a jako v kostele soustředěně odříkávali slovo od slova každé písničky. Tohle bylo možné zažít opravdu jen ve ValMezu. Od teskných balad, ve kterých Hansard plynule přecházel od zmučeného poraženeckého zpěvu člověka, který prohrál, do řevu přístavního dělníka z Droghedy, se koncert přesunul do plnokrevného big beatu. Fantasticky sehraná kapela šlapala, až jim bylo skromné pódium malé.

Glenovy písničky sice dokážou skvěle fungovat jako sólovky, ale velká kapela jim dodá atmosféru, dělá je plnějšími. Dokonalé aranže smyčců, dechů, piana a dvou kytar a sehraní muzikanti dokážou změnit chuť Hansardovy hudby asi tak jako když pijete celý život polotučné mléko a pak vyzkoušíte smetanu. Smyčcová sekce posluchače čas od času hodila do zasněných, nadýchaných polštářů, zatímco 3 dechaři se vždy nejvíce odvázali v pasážích spíše funkových, ostřejších, výrazně rytmických. Dovolit si mohli i takové legrácky, jako přejít z kapelníkova repertoáru ke zdařilým coverům (např. Respect od Arethy Franklin) a nevídaně tak roztancovat publikum. Jednotlivé skladby Glen prokládal krátkým povídáním. Vzpomínal, jak skládali s Markétou Irglovou písničku Lies při procházce podél Bečvy, jindy zase připomněl kopec nad Meziříčím a ujistil místní, že zná „every inch of ValMez“.

Koncert postupně gradoval, po každé písničce se vytleskávalo, jako by byla poslední. Od své sólové tvorby přešel k tomu, co kdysi zpíval s Irglovou, v těchto chvílích bylo opravdu možné vidět pohnutí ve zpěvákově tváři a dojetí bylo zjevné i ve zpěvu. Jakkoli to může znít jako klišé, Hansard zpíval srdcem. Došlo i na Falling Slowly, kdy přemluvil holčičku z první řady a se slovy „I see you know some of my songs, do you know this one?“ ji vytáhl na podium. Ve chvíli, kdy malá fanynka u jednoho mikrofonu s dojatým Hansardem zpívala dětským hláskem oskarovou píseň, i ten největší cynik měl na krajíčku. Každou sloku odměnilo publikum upřímným potleskem. Dalo by se čekat, že Falling Slowly bude poslední písničkou, přeci jen už koncert běžel přes dvě hodiny. Ale Hansardovi se dolů z pódia vůbec nechtělo.  Následovala sólová vystoupení houslisty z doprovodné kapely, který zahrál na irskou lidovou notu, a nepříliš povedené krákání písničkářky Lisy O´Neill. Naštěstí se nezdržela dlouho, a po ní už byla na scéně opět velká kapela v čele s ďábelsky rozjetým Glenem. Odehráli největší hitovky skupiny The Frames, která zde tvořila částečně doprovodnou kapelu, a ještě padesát minut pumpovali do blažených diváků našlapané songy napříč Hansardovou tvorbou.

Když zvoneček hodin na zámecké věži ohlásil čtvrt na dvanáct, přesunulo se všech čtrnáct muzikantů na kraj jeviště, aby zahráli akusticky posední věc, písničku jednoho z vrcholů trojúhelníku Hansardovy svaté trojice, Leonarda Cohena – Passing through. A když při patnáctém opakování refrénu slezli z pódia mezi lidi, aby ve vláčku jeden za druhým procházeli sálem a rozezpívávali fanoušky, ti nejen tleskali, pískali, ale i dupali do rytmu. Závěr koncertu tak ze všeho nejvíc připomínal irský pub, ve kterém spolu hrají, tančí a zpívají sousedé. Glen Hansard ve Valašském Meziříčí odehrál koncert roku. Dal ze sebe všechno a potvrdil tak, že když zpíváte od srdce, vždycky to ladí.

21. srpna 2013, Kulturní zařízení, Valašské Meziříčí

Eliška Venglařová