Zběsilá jízda po Rudišově Národní třídě

Rytmická, pěkně našlápnutá a úderná – i tak lze charakterizovat poslední knihu s názvem Národní třída českého spisovatele Jaroslava Rudiše, jež v posledních letech sklízí úspěchy nejen u nás, ale též v sousedním Německu.

Pokud bychom chtěli nejnovější text z pera severočeského rodáka a držitele Ceny Jiřího Ortena nějak zařadit, asi bychom řekli, že jde o krátkou prózu. Národní třída je poutává už na pohled, jednak ji napsal autor, kterého čeští čtenáři znají díky románům Nebe pod Berlínem či Grandhotel, a za druhé zaujme sám název důležité pražské ulice, který hraje v příběhu velkou roli. Ale vezměme to od začátku. Národní třída je o chlápkovi, který bydlí na sídlišti na okraji města, kde pracuje jako natěrač střech a večery tráví v místní hospodě s názvem Severka. Kromě toho dělá kliky do zblbnutí, s kdekým se pere, miluje válečnou historii, a občas si k sobě pozve servírku ze Severky.

Děj není nikterak převratný, autor se soustředí především na formu a dialogy, které jsou trefné, přesné a dobře odposlouchané. „Charaktery jsou všude kolem nás, jen to umět chytit,“ říká autor. A on je chytit umí. Postava Vandam je dobře vykreslená právě skrz rozhovory. A tím se dostáváme k formě tohoto románu, který se čte jedním dechem. Je složen z monologu hlavního hrdiny, který velmi heslovitě sděluje své světonázory, a to hlavně v jednostranném rozhovoru se svým dospívajícím synem, kterému radí, jak má být připravený, silný a dělat kliky. Mluva Vandama, jehož přezdívka je odvozená od akčního hrdiny, respektive herce Jean-Claude Van Damma, je rázná, rytmická a souzní s jeho povahou. Rychlé tempo vyprávění připomíná rytmus kliků a dřepů, které Vandam opakovaně propaguje.

„Mír je jenom přestávka mezi válkami. Zapamatuj si to. Někdy kratší, jindy delší. Ale vždycky jenom přestávka. Takže cvič. Makej. Dělej kliky. Běhej,“ poučuje svého syna Vandam. Jeho názory na dnešní společnost jsou víceméně vyhraněné, jednoduché, až povrchní. Celá jeho postava budí ve čtenáři spíše odpor. Jeho životní filosofie se totiž točí okolo násilí, své sídliště si hlídá pomocí svých pěstí. Když se s někým porve, říká, že ho poučil. Tento monotónní postoj se v knize objeví několikrát. Tak stejně jako jeho hesla například: „Ale to je jinej příběh,“ nebo jednoslovný věty typu “Cajk“, které působí z úst hlavního hrdiny neskutečně autenticky a zároveň vtipně.

Humor Rudišovi rozhodně nechybí, ale ve čtenáři občas zamrazí, když si uvědomí, že už nejde ani tolik o vtip, ale o realitu. Že Národní třída není ani tolik o přihlouplém nacionalistickém rváči, co si občas zahajluje, a co si myslí, že je pokračovatelem germánských a římských válečníků, ale že Rudiš nám nastavil jakési zrcadlo, nastínil cestu, kterou naše česká společnost šla od roku 1989. Autor se skrze našeho mírně primitivního hrdiny dotýká politiků, současné situace s odkazem na dobu kolem roku sametové revoluce. Obzvlášť působivá je pasáž, kde se opakuje jakýsi refrén „Valej do tebe, že…“, což je jakési shrnutí současné doby, kdy do člověk „valej, že si má vzít hypotéku a že musí být šťastnej“. Trefné a výstižné komentáře Rudišovi opravdu jdou. Obzvlášť se vyžívá ve slovních hříčkách a leckdy drsném humoru. A skrze krátké průpovídky hlavního hrdiny si čtenář ve své hlavě tvoří příběh, který se odehrává na jednom sídlišti, příběh, který jen naťukává charaktery postav, jejich současné životy a jejich minulost.

Velmi zdařilá minimalistická hříčka o jednom rváči, který si ve svém mikrosvětě hraje na následovníka velkých válečníků, a jenž chce všechny poučovat a nakonec je poučen on sám. Je až s podivem, co všechno se autorovi do zdánlivě nedějového románu podařilo skrýt, od názorů na svět, přes krátkou úvahu nad naším českým rybníčkem, až po stesk vyvolaném ztrátou souznění s přírodou.

Vydavatelství:
Labyrint

Rok:
2013

80%

Alžběta Bublanová