Renoirovo muzeum je po drahé rekonstrukci

Přes půldruhého roku bylo Renoirovo muzeum v jihofrancouzském Cagnes-sur-Mer zavřené. Mohl za to nevyhovující stav budovy, v níž slavný impresionistický malíř roku 1919 zemřel. Na konci letošního léta však nákladná rekonstrukce skončila a vila se znovu otevřela veřejnosti.

Krásnější místo na dožití než to, které si před více jak sto lety vybral slavný impresionistický malíř Pierre-Auguste Renoire, si lze jen stěží představit. Honosná vila v oblasti Cagnes-sur-Mer nedaleko Nice, kam se umělec i s rodinou v roce 1907 přestěhoval, shlíží na poklidnou hladinu Středozemního moře, obklopují ji přes tři sta let staré olivové háje pamatující ještě panování rozmařilého Krále slunce a jsou odtud vidět i vzdálené vrcholky Alp. Renoire v domě nakonec ke svému údivu strávil výrazně delší čas, než si sám asi původně představoval. Přepychovou haciendu rozkládající se na ploše tří hektarů totiž koupil v době, kdy ho revmatismus upoutal na kolečkové křeslo a lékaři mu nedávali mnoho času. Přesto se rezidencí na Azurovém pobřeží projížděl ještě dlouhých dvanáct let, až do první prosincové středy roku 1919, kdy vydechnul naposledy.

Ani velké zdravotní potíže, s nimiž musel slavný limogeský rodák v závěru života zápasit, nemohly Renoira odradit od tvorby. Ve vile tak postupem let vznikla řada zdařilých uměleckých děl, která si nyní opět může prohlédnout i široká veřejnost. Po osmnácti měsících byla totiž dokončena generální rekonstrukce celého objektu, jež nakonec vyšla na 2 miliony eur (tedy asi 50 milionů korun). „Místnosti jsou upravené tak, aby měl divák pocit, že přišel k Renoirovi na návštěvu,“ nechala se slyšet ředitelka muzea Cecile Bertranová. Ve vstupní místnosti trůní umělcova busta, v ateliéru postává jeho kolečkové křeslo, stojan i originální paleta s barvami. Nechybí samozřejmě ani obrazy, ať už samotného Renoira, nebo jeho přátel Aristida Maillola, Raoula Dufyho, či Pierra Bonnarda.

Svébytnou kapitolu pak tvoří sochy, na nichž začal Renoir pracovat ve chvíli, kdy zjistil, že ani se štětcem přivázaným k prstům není schopen plátna zdárně dokončit. V roce 1908 zde ještě stihnul sám vytvarovat bustu svého nejmladšího syna Clauda, ostatní plastiky pak podle umělcových návrhů vyhotovil jeho pomocník Richard Guino. Po stěnách pokojů jsou navíc rozvěšené černobílé snímky přibližující život ve vile; Renoirovy projížďky po okolí, slavné návštěvy, i nezbedné hry jeho vnoučat. K těm méně radostným pak patří ty, které byly pořízené krátce po smrti manželky Aline v roce 1915, a na nichž je patrné, jak hluboce Renoir svoji ženu miloval a následně i postrádal.

Jeho ateliér nicméně i poté navštěvovaly houfy krásných dívek, mimo jiné též Catherine Hesslingová, do níž se zamiloval Renoirův druhorozený syn Jean, slavný filmový režisér, který kyprou mladici s ohnivě zrzavými vlasy začal obsazovat nejen do svých snímků, ale pojal ji krátce po otcově smrti za manželku. Jakkoli by Renoirovo muzeum vzhledem k událostem, k nimiž ve vile za malířova života došlo, mohlo působit depresivně, opak je pravdou. Koneckonců co byste čekali od galerie zaměřené na práce člověka, který se proslavil citátem: „Když jsem maloval ženský zadeček, vždycky jsem si chtěl sáhnout…“

Pavel BestA