Provokativní román Dárce s antiutopickým námětem se stal ve světě bestsellerem. Jeho autorka Lois Lowryová píše o vážných tématech, a je proslulá tím, že jsou určeny pro mládež.

Ne jinak je tomu i u Dárce, první části tetralogie popisující vizi ideální společnosti, ve které můžeme alegoricky spatřovat různé politické režimy či společenské uspořádání podobající se totalitnímu systému. Tyto utopické texty plné jinotajů známe od proslulých spisovatelů, jakými byli například George Orwell či Franz Kafka, oproti nim však Američanka Lowryová svoje poselství směřuje k dětem a mladistvým, a s tím se také musí ke knize přistupovat. Popis vymyšleného světa s totalitními prvky a s vizí, že někdo nad námi rozhoduje o všem, co v životě uděláme, se prostě dětem musí servírovat jiným způsobem než dospělým. A to se Lowryové celkem povedlo. Její styl je čistý, vypráví chronologicky, vysvětluje vše potřebné a jazyk není nijak náročný.

Popisuje svět, kde je všechno předem dané, svět, kde nejsou žádné války, žádné zločiny, žádné odlišnosti. Příběh je vyprávěný očima dvanáctiletého chlapce žijícího ve spořádané rodině, což není ničím zvláštní, protože v knize je každá rodina spořádaná. Žije ve společnosti, kde je každému dopředu určeno povolání, na které se už od svých dvanácti let připravuje, a tady je hlavní zlom románu. Náš hrdina Jonas se nestane inženýrem, vychovatelem nebo vědeckým výzkumníkem, ale je povolán, aby se stal příjemcem paměti. Paměti všech emocí, vzpomínek na válku, vraždění, umírání, stesku, neštěstí, ale i štěstí, lásky a radosti. A už ve svém mladistvém věku chápe, o co krásného je jeho společnost ochuzena, i čeho špatného je ušetřena.

Lowryová tak čtenáři předkládá svět plný průměrnosti, ve kterém jsou nastavená pravidla tak, aby společnost pokud možno bez větších excesů fungovala. Všichni jsou hlídáni, všichni mají nějaké zaměstnaní, dokonce jim je i komisí, která vše sleduje, vybrán životní partner a následně přiděleno potomstvo, které rodí ženy speciálně určené pro tuto práci. Jejich poslání spočívá v tom, že za svůj život porodí tři děti a ty se pak předají dál. Každá rodina má nárok na dvě děti. A tady se právě ukazuje, jak je těžké popisovat svět, který si autor ve své hlavě stvoří sám, ale který neexistuje. Čtenář se totiž pak marně trápí, jak to může matematicky vycházet. I přes malé odchylky se Lowryové povedlo popsat představu plnou imaginárních odlišností, které vcelku dávají smysl, přesto by možná stačilo trochu ubrat, ale těžko říct, jestli by pak po knize sáhli dospívající jedinci.

Kniha je tak natřískána popisem odlišných zvyklostí, které postavy tak nějak přijímají odevzdaně a bezmyšlenkovitě. Kromě Jonasa, který se po získání různých emocí, začíná ptát, není nikoho, kdo by nějak zaprotestoval. Chybí i vývoj či jakýkoli posun postav, které jsou víceméně jen kulisami dotvářejícími atmosféru parafráze totalitního systému. Ale abychom nekřivdili, v knize je ještě jedna postava, která se vymyká jednolitému davu, a je tím právě Jonasův předchůdce, který mu všechny emotivní vzpomínky předává. Odtud tedy ten název, ale titul knihy si můžeme vysvětlit i tak, že právě Jonas se pokusí vzpomínky darovat dál, i když tím porušuje pravidla. A dohadovat se můžeme i u otevřeného konce, který je příjemným překvapení v poněkud jednolitém vyprávění.

Hodnocení:

Představte si svět, kde fungují poněkud odlišná pravidla, bezbarvý univerz s absencí jakýchkoli emocí, kde je všechno nalajnováno komisí, tedy jakási parafráze velkého bratra, který všechno vidí a slyší. A teď ten svět zkuste popsat dětem. Američance Lois Lowryové se to podle ohlasů dospívajících čtenářů celkem povedlo.

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2013

Překlad:
Dominika Křesťanová

65%

Alžběta Bublanová