Píše-li člověk recenzi o knížce, měl by se snažit, nevyzradit její rozuzlení. U souboru povídek Amose Oze s názvem Scény z venkovského života to ani nejde. Jednotlivé texty totiž žádné nemají. Nevyzradil jsem ho teď ale?

Izraelský spisovatel Amos Oz patří k nejoblíbenějším a samozřejmě i nejpřekládanějším současným autorům. Jeho knihy byly vydány ve 41 jazycích, včetně arabštiny, ve 35 státech světa. V uplynulé dekádě se navíc každoročně na začátku října skloňovalo jeho jméno v souvislosti s možným udělením Nobelovy ceny za literaturu. Zatím se však čtyřiasedmdesátiletý romanopisec, který literárně debutoval už v roce 1965 sbírkou Země šakalů, nedočkal. Přednost dostali jiní. Tvorba jeruzalémského rodáka není neznámá ani českému čtenáři. Doposud u nás vyšlo osm Ozových děl, naposledy to byl rozsáhlý autobiograficky laděný román Příběh o lásce a tmě propojující dospívání mladého chlapce s rozpukem židovského státu.

Nově se mezi ně v těchto dnech zařadí soubor povídek s názvem Scény z venkovského života. Jde o útlou knížku nápadnou už na první pohled díky výraznému rudohnědému přebalu a obřím bílým literám. Soubor čítající osm krátkých textů si však zaslouží pozornost nejen kvůli kvalitní grafické úpravě, ale samozřejmě a na prvním místě kvůli svému obsahu. Jak už název napovídá, všechny povídky se odehrávají na venkově, konkrétně v izraelské osadě Tel Ilan. Jde o vesnici smyšlenou, inspirovanou podle všeho městečkem Arad ležícím na dohled od Negevské pouště, kam se Amos Oz odstěhoval se svojí rodinou v roce 1986, poté co zjistil, že jeho syn Daniel trpí silným astmatem a pobyt v rušném Jeruzalémě mu vůbec nesvědčí.

Propojujícím motivem, díky němuž jednotlivé povídky nepůsobí jako na hony vzdálené samorosty, ale entity srostlé společným kmenem, není jen místo, kde se příběhy odehrávají, ale především atmosféra, která z nich sálá. Ta je kafkovsky znepokojivá. Snad i proto byla Ozovi letos udělena Cena Franze Kafky, kterou izraelský spisovatel a novinář převezme ve čtvrtek 24. října v 17 hodin v Brožíkově sále Staroměstské radnice. Již o den dříve si zájemci budou moci v sídle Společnosti Franze Kafky na Starém Městě poslechnout úryvky z již zmiňované prózy Příběhy o lásce a tmě, jež přednese od 18 hodin sám autor. Mimořádný literární večer je veřejnosti volně přístupný, tak si ho určitě nenechte ujít. Ale zpět k povídkám…

Hned ta první s názvem Dědicové vám napoví, co vás bude ve zbytku knihy čekat. Hlavním hrdinou příběhu je bývalý voják Arje Celnik, který se stará o svoji devadesátiletou nemohoucí matku a do jehož domu se vetře slizký právní zástupce Wolf Mafcir. Co vlastně chce, není úplně zřejmé. Snad koupit dům, zbourat ho a postavit na pozemku sanatorium? Ačkoli se ho Celnik snaží zbavit, Mafcir se mu jako úhoř vysmekne a proklouzne do domu. Rychlým a nenápadným krokem zamíří k nemohoucí stařeně a vleze si k ní do postele. Stejně zneklidňující jsou i další texty. V Příbuzných je oním katalyzátorem marné čekání doktorky Steinerové na svého synovce. Měl vůbec přijet? Nevystoupil na špatné zastávce? Nestalo se mu něco? V povídce Kopání je to pak podivný zvuk, který nájemníci slyší pod domem, kde ale nic při následné prohlídce nenajdou.

A takhle bychom mohli pokračovat… Důležité však je, že s přibývajícím textem, v němž se objevují pořád ty samé postavy, jednou v hlavní roli, jindy jen jako stafáž, se začínáme s vesnicí postupně sžívat, víme, kdo je kdo, známe příběhy jednotlivých členů osady a pak si náhle uvědomíme, odkud se bere onen pocit znepokojení, že vyvěrá odkudsi z hlubin podvědomí, ze zasutých vzpomínek, z neustálého strachu z válek a teroristických útoků (každé šustnutí může být předzvěstí neštěstí), z vědomí, že půda, kterou obhospodařují, byla kdysi cizí, a že její původní majitelé by se jí mohli domáhat zpět.

Hodnocení:

Působivá sbírka povídek nabízející několik vrstev čtení, od té svrchní, jejíž podstatou je poutavé vyprávění o obyčejných lidech, jejich osudech a trampotách, přes střední, jakousi psychologickou sondu do vylekaného lidského nitra, až po jádro, v němž se ukrývají bolestná národní traumata.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2013

Překlad:
Lenka Bukovská

92%

Pavel BestA