Vzpomínka na Lou Reeda skrze sonický teror

Když se tuto neděli světem rozletěla zpráva o úmrtí amerického zpěváka a kytaristy Lou Reeda, nikoho, kdo se alespoň trochu zajímá o soudobou hudební scénu, nemohlo překvapit, když na tohoto hudebníka začalo vzpomínat veliké množství renomovaných umělců.

Otisk tohoto Američana je totiž v rockové historii opravdu výrazný a pouze výčet všech umělců, s nimiž spolupracoval po dobu svého působení v kultovní (ano, zde je toto slovo namístě) formaci The Velvet Underground nebo později během své sólové kariéry je úctyhodný. Snad jen telegraficky lze zmínit pány Warhola, Bowieho, Zorna, Howea, Wakemana, Lofgrena či skupinu Metallica.

Nesmrtelné první album The Velvet Underground s legendárním obalem z dílny nejznámějšího představitele pop artu a zároveň producenta alba Andyho Warhola, otevřené a do značné míry kontroverzní texty, sesuv Marka Rentona do hlubin koberce za zvuků skladby Perfect Day v populárním snímku Trainspotting, koncert v prostorách Bílého domu po boku české undergroundové skupiny Plastic People Of the Universe (pro něž byli The Velvet Underground velkým vzorem) na základě přátelství s Václavem Havlem, nebo fanoušky klasického metalu totálně odepsané album Lulu vzešlé ze spolupráce s Metallicou. To je jen krátký výčet evokací, která se Vám v kontextu s osobou Lou Reeda vynoří v mysli. Ovšem kromě těchto nezapomenutelných střípků ze života tohoto hudebníka je tu ještě jeden, který je spíše nežli střípkem pořádným kusem špinavého a rezavého kovu. Pochopitelně je řeč o kontroverzním dvojalbu Metal Machine Music, které stále trčí z diskografie Lou Reeda a představuje jednu z nejnepřístupnějších desek některého z rockových velikánů. Ačkoli osobně nejsem velký příznivec nekrologů plných otravného patosu, tak taková osobnost jakou Lou Reed bezesporu je, si vzpomínku a pár řádek jistě zaslouží. Dovolte mi proto zavzpomínat na tohoto rockového velikána právě prostřednictvím jeho nejkontroverznějšího výtvoru.

Kontroverze z této desky opravdu přetéká na všechny strany a to jak na základě obsahu samotné nahrávky, tak i díky všem komentářům a prohlášením, jenž na adresu Metal Machine Music uvedl sám Reed. Ostatně, tento hudebník si nikdy nebral servítky a jeho slova zachycená v drážkách hudebních nosičů či řádcích hudebních periodik ukazují, že byl hodně otevřený a mnohdy velice nekompromisní. O Metal Machine Music svého času například prohlásil, že je inspirováno hudbou avantgardních skladatelů klasické hudby Iannise Xenakise a La Monteho Younga a je na něm citováno z Beethovenových symfonií Eroika a Pastorální. Zatímco první tvrzení lze vcelku tolerovat a klidně doplnit, že pokud by chtěl někdo natočit volné pokračování Pendereckého kompozice Žalozpěv za oběti Hirošimy pomocí elektrické kytary, tak klidně mohlo znít jako toto dvojalbum, pak s tvrzením o citování 3. a 6. symfonie proslulého německého skladatele lze polemizovat (ačkoli tam jistý náznak snad opravdu je). Každopádně se v případě Metal Machine Music jedná o více jak hodinu dlouhou a do čtyř zhruba čtvrthodinových kompozic rozdělenou nahrávku po okraj naplněnou kvílením, skřípěním a hučením elektrické kytary s velkou porcí zpětných vazeb navíc. Žádný refrén, žádná ucelená struktura, pouze souvislý tok drtivého hluku.

Vzhledem k charakteru tohoto dvojalba se pak Metal Machine Music stala jednou z nejčastěji uváděných nahrávek v žebříčcích nejhorších hudebních děl soudobé hudby a dílem, které nenašlo pochopení ani u kritiky ani u posluchačů. Na druhou stranu se však jedná také o dílo, které zanechalo významnou stopu v dějinách noise rocku či industrialu a které má (jak ostatně tvrdí nejeden posluchač, který vydržel album doposlouchat do konce) až očistný účinek. Jistě, světlo světa již spatřilo mnoho povedenějších ba i nepřístupnějších noise a industriálních nahrávek, ale vzhledem k tomu, že album vyšlo v roce 1975, tedy v době, kdy vycházela například alba Wish You Were Here od Pink Floyd, Physical Graffiti od Led Zeppelin či A Night at the Opera od Queen, je třeba na album nahlížet i touto optikou, jako na jednu z průkopnických nahrávek v této oblasti.

Na adresu Metal Machine Music Lou Reed údajně kdysi prohlásil: „Každý, kdo se dostane až ke čtvrté skladbě, je hloupější než já!“ Zkuste tedy nepřímé porovnání vašeho intelektu s tímto slavným hudebníkem, jehož život skončil v neděli ve věku 71 let a pusťte si tuto nahrávku.

-jt-