Letošní léto přineslo nejen velké teplotní výkyvy, ale také několik pozoruhodných nakladatelských počinů. Jedním z nich je bezesporu vydání sbírky básní korejského mistra současné poezie Ko Una.

Za chvályhodným literárním počinem stojí nezávislé, a přidržte se něčeho pevného, ať nespadnete, nekomerční nakladatelství DharmaGaia zaměřující se především na literaturu Dálného východu. To v minulosti vypustilo na český trh několik velezajímavých děl, kupříkladu Úzkou stezku do vnitrozemí, stylizovaný cestovní deník zřejmě nejslavnějšího japonského básníka Macua Bašóa, nebo výbor z tvorby čínského poustevníka Chan-šana. Nakladatelství se však sympaticky nevyhýbá ani současné asijské produkci. V uplynulých letech si tak čeští čtenáři mohli smlsnout na překladech nejnovějších básní z pera, či snad ještě trefněji z počítače dvojice korejských profesorů literatury O Se-jonga a Kim Kwang-gjua. Letos k nim pak přibyla sbírka jejich krajana a zřejmě vůbec nejvěhlasnějšího soudobého básníka Ko Una s názvem Deset tisíc životů.

V uplynulých deseti letech, nebylo snad jediného, kdy by se na začátku října nezačalo hojně v souvislosti s blížícím se udělování Nobelovy ceny za literaturu skloňovat jméno tohoto kunsanského rodáka. Není se ani čemu příliš divit. Ko Unova básnická tvorba, čítající dnes víc jak padesát svazků, je totiž vskutku nebývale silná a svébytná. „Jestli někdo po mé smrti otevře můj hrob, nenajde ho plný kostí, ale básní, které jsem tam potmě napsal,“ zavtipkoval si na vlastní účet Ko Un. I přesto se mu ale Nobelova cena zatím vyhýbá. Jeho osobní příběh by přitom sám osobě vydal na nejednu knihu. Narodil se v roce 1933, kdy jeho země už přes dvě desetiletí trpěla pod nadvládou rozpínajícího se Japonského císařství. Zažil Korejskou válku, po jejímž skončení vstoupil do buddhistického kláštera. V roce 1963 se však vrátil k civilnímu způsobu života, prošel si několika duševními krizemi, které vyústily ve dva neúspěšné pokusy o sebevraždu, aby se následně zapojil do procesu demokratizace země. Přestože dnes považujeme Jižní Koreu za mimořádně vyspělý a svobodný stát, před několika desetiletími tomu tak ještě zdaleka nebylo. V čele země se vystřídalo několik autoritativních prezidentů, jejichž počínání se tu více tu zase o něco méně blížilo diktatuře. Ko Un bojující se sílící intenzitou za lidská práva se jim do krámu rozhodně nehodil a proto byl postupně čtyřikrát uvězněn. Následně si prošel protialkoholní i psychiatrickou léčbou. Poznal takříkajíc život ze všech jeho stran.

Dalo by se tedy očekávat, že Ko Unovo dílo, tak jako v případě mnohých jiných disidentů, bude z velké části politické. Nic však není dál pravdě. Politickým reáliím se samozřejmě nevyhýbá, to ani dost dobře nejde, ale a priori se zaměřuje na úplně něco jiného, na příběhy obyčejných lidí, na jejich radosti a strasti. Jen velmi výjimečně se věnuje přírodě jako je tomu v básni Azalky, jež je součástí právě vycházející sbírky. Ale i zde skrze růžolící květy nakonec probleskují trpké lidské osudy, to když jsou stvoly a kořeny azalek použity jako otop do kamen, aby lidé přečkali krutou zimu. Celkem se sbírka sestává z jednoho sta básní, jež jsou výběrem z prvních deseti dílů dosud neuzavřeného projektu Maninbo. Jeho podstatou je zdokumentování životních příběhů osob a postav, s nimiž se Ko Un při svém putování světem seznámil. Vzniká tak pestrá mozaika lidských charakterů, osudů, peripetií, lásek, i zrad. Nejpůsobivější a zároveň nejhrůznější z celé sbírky je podle všeho báseň Jakási matka, popisující událost, k níž mělo dojít během imdžinské války, kdy jistá žena v halucinacích vyvolaných hladem snědla vlastní dítě.

Oproti řadě současných básníků si Ko Un vystačí s minimem slov, nepokouší se o nějakou slovní ekvilibristiku, nesnaží se nás uhranout svými literárními schopnostmi, ohýbáním slov přes koleno, používáním netradičních výrazů, jinotajů, archaizmů, naopak jde nekompromisně po podstatě věcí a dějů, snaží se zhustit své pocity, dojmy, vjemy do krátkých a jednoduchých vět a konstatování. Jeho básně jsou díky tomu neuvěřitelně dynamické a strhující. Jen na pár řádcích dokáže Ko Un vykreslit celý jeden lidský život. Svými texty nám ukazuje, kam by se měla současná poezie, chce-li v moderním světě obstát, ubírat. Odhodit pozlátko, odsát přebytečný tuk a vydat se zase v celé své nahé kráse za čtenářem…

Hodnocení:

V pořadí třetí sbírka básní Ko Una, kterou si mohou zájemci v češtině přečíst, jen potvrzuje to, co se už dlouho dobu ví. Korejský poeta by si Nobelovu cenu za literaturu jednoznačně zasloužil. Třeba se dočká už příští rok…

Vydavatelství:
DharmaGaia

Rok:
2013

Překlad:
Miriam Lőwensteinová a Park Miyoung

94%

Pavel BestA