S Jiřím Sopkem o krajinách s lidmi i bez lidí

Významný český výtvarník Jiří Sopko si udělal volnou chvilku a poskytl našemu webu exkluzivní rozhovor věnovaný nejen nejnovější výstavě, která je až do konce listopadu k vidění v pražské Gate Galerii, ale i dalším aspektům své tvorby.

Zabýval se problematikou nové figurace, stál u zrodu české výtvarné grotesky a v roce 1987 vstoupil do dnes velmi známé umělecké skupiny 12/15 Pozdě, ale přece. Řeč je o Jiřím Sopkovi, který letos oslavil jedenasedmdesáté narozeniny, a s jehož díly se v těchto dnech můžete seznámit v rámci expozice s názvem Bez lidí. Naše otázky se nezaměřovaly jen na krajinomalby, jež jsou na ní k vidění, ale kroužily kolem autorových pobytů v severočeských Rynolticích, grafické úpravě Vančurova Rozmarného léta i situaci, kdy se málem otrávil ve svém bývalém ateliéru.

V Gate Galerii probíhá do konce listopadu výstava Vašich prací s názvem Bez lidí. Přestože se zaměřuje hlavně na krajiny, najdeme zde i figurativní plátna. Je tento paradox záměrný, nebo vyplynul ze situace?

Byl to původní záměr, ale v momentě, když jsem byl bez lidí, figury se mi do malby opět připletly.

Ačkoli jsou Vaše krajiny liduprázdné, zachycují často místa člověkem viditelně zasažená. Lze si to vysvětlovat i tak, že před lidskou činností nelze v současném světě prakticky uniknout, a to jak fyzicky tak myšlenkově?

Myslím si, že celá zeměkoule je již zasažená lidmi, i když tam fyzicky nejsou přítomní, určitě minimálně vzduch je poškozen.

V minulosti jste často dělával barevné variace svých oblíbených motivů, zpravidla triptychy. Vzniklo něco podobného i v případě krajin?

U krajin mě to nenutí k barevným variacím jednoho tématu.

Řadu z vystavovaných pláten jste vytvořil na své chalupě v Rynolticích. Jak často sem zajíždíte, a jak moc Vás prostředí Lužických hor ovlivnilo?

Jezdím tam ne příliš často, ale vždycky na delší dobu, především v létě.

Kdysi jste se v jakémsi rozhovoru zmínil, že jste se v jednom ze svých bývalých ateliérů málem otrávil. Jak k tomu došlo?

Na vině byl únik kysličníku uhelnatého.

Pro Paula Klee se stala osudovou návštěva Tuniska; pro Vás to byl pravděpodobně pobyt na Kypru. Co jste si z něj odnesl?

Především zážitek z jiného světla. A od toho se samozřejmě odvozuje i preference barvy.

Narodil jste se na Podkarpatské Rusi, kde jste ale prožil jen kratičký kus svého života. Byl jste se někdy do svého rodiště podívat?

Otec pocházel ze Spišské Soboty, z luteránské rodiny, a matka byla z Kladna. Oba dva tam byli z pracovních důvodů. Otec jako právník a matka jako učitelka. Nikdy jsem tam potom nebyl, znám to jen z vyprávění rodičů a nechci si tu představu pokazit.

V 70. letech jste se prezentoval figurami s výraznými mimickými gesty, v 90. letech tichými zamlklými postavami, nyní vystavujete opuštěné krajiny. Dá se říci, že se Vaše práce s věkem zklidňují?

No nevím, myslím, že v tom věk nehraje roli, ale dnešní svět se mi zdá čím dál míň idylický, a proto vlastně maluji pro sebe a chci dělat klidné obrazy jako reakci na dnešní dobu.

Co je pravdy na tom, že nerad vystavujete?

Z části je to pravda, ale rád vystavuji v prostorách, které se mi líbí.

Na výstavě je k vidění i bibliofilie Vančurova Rozmarného léta z nakladatelství Aulos, kterou jste ilustroval. Předtím jste svými grafikami doplnil díla Václava Havla a Ivana Wernische. Ilustrování, které knihy pro vás bylo nejtěžší?

Nejtěžší byl asi ten poslední Vančura, protože po Josefovi Čapkovi se mi do toho moc nechtělo, odkládal jsem to asi deset let. Nejsnadněji se mi dělali Pižďuchové, kde u mne bylo vlastně jakési souznění s tou absurditou Václava Havla.

Pavel BestA