Turecký nositel Nobelovy ceny za literaturu líčí ve svém nejnovějším románu s názvem Muzeum nevinnosti nejen dramatický milostný příběh, ale také společenské změny, jimiž si v 70. letech prošel Istanbul.

Přestože se leckde dočtete, že je román po stylistické stránce napsán zcela klasicky, je to pravda tak napůl. Svojí výstavbou totiž kniha připomíná skutečné kamenné muzeum. Na jednotlivé události tak nahlížíme skrze věci, sbírkové předměty, jejichž prostřednictvím se dozvídáme, jak se celý příběh odehrál. Začíná to koupí kabelky, u níž vyjde najevo, že je padělaná. Hlavní hrdina Kemal se proto z popudu své snoubenky Sibel vrací do obchodu, aby ji vrátil, díky čemuž se zde seznamuje s krásnou Fűsun, do které se ihned a osudově zamiluje. Navazuje na to ztráta jedné náušnice a tak bychom mohli klidně pokračovat dál. Román má totiž 83 kapitol a co kapitola to věc, nebo dokonce několik věcí.

Zprvu děj doslova letí, proplétá se mezi ostrými kameny jako dravá bystřina, všechno do sebe perfektně zapadá, čtenář otáčí jednu stránku za druhou, jenže jakmile se přehoupne přes stovku, tempo začne velmi rychle upadat. Člověk neznající Pamukovy předchozí knihy, by klidně mohl nabýt dojmu, že jde o záměr, že se turecký romanopisec snaží navodit atmosféru sklíčenosti a deziluze, která hlavního hrdinu skutečně ochromí, poté, co se rozejde se Sibel a marně se snaží znovudobýt srdce mladičké Fűsun, která se mezitím stihne provdat, bohužel tomu tak není. Pokud je Pamuk v něčem skutečně geniální, pak v úvodních pasážích. V podstatě všechny jeho knihy mají strhující začátek, pak však zpravidla zabřednou do blátivé mnohomluvnosti, jako kdyby byl autor opilý vlastními, bezpochyby jedinečnými, literárními schopnostmi a nebyl schopen zastavit příval své představivosti.

Stejné je to bohužel i u Muzea nevinnosti. Perfektně promyšlený děj balancující na hraně romantické telenovely, do níž však naštěstí nikdy nesklouzne, najednou, takřka z ničeho nic, ustrne a ustoupí do pozadí popisu istanbulského společenského života 70. a 80. let. Přestože je to líčení bezesporu briskní odhalující nánosy všudypřítomné povrchnosti, přetvářky a falše, ať už jde o sexuální život tehdejších Turků, nebo pití limonád, a jemuž nelze upřít i jistou obecnost a nadčasovost, působí příliš nuceně, jako kdyby se najednou román proměnil v dokument. Hlavní hrdina se osm let utápí v beznaději a kromě toho, že pravidelně navštěvuje Fűsun a krade jí věci, z nichž začíná sestavovat muzeum, nedělá prakticky nic. Co se mění, je samozřejmě Istanbul. Pamuk nás jím jako jeho velký obdivovatel provází. Je to však procházka násilná. Co má v románu za normálních okolností zůstat pozadím, dostává se do centra dění. Kemal se stává pouhou loutkou, musí navštěvovat zdejší restaurace, aby nám je Pamuk přiblížil, musí se vrhnout do filmového průmyslu, aby autor odhalil jeho tragikomickou podstatu, musí přemluvit Fűsun, aby si udělala řidičský průkaz…

Přestože román měl být původně o posedlosti Kemala krásnou Fűsun a snad i trochu o muzeích, které bereme na Západě jako běžnou součást našeho života, aniž bychom hlouběji přemýšleli, co je jejich podstatou, je kniha vlastně o úplně něčem jiném, o Pamukově celoživotní fascinaci Istanbulem. Obávám se však, že tak jako v případě Kemala je tahle posedlost zničující, neboť díky ní autor stejně jako jeho románový hrdina přestává objektivně uvažovat a stává se sebestředným egoistou posedlým jen svým objektem touhy. Dlužno dodat, že Pamuk dotáhl svou snahu k dokonalosti, neboť během psaní knihy Muzeum nevinnosti skutečně v Istanbulu založil a napěchoval ho předměty, které se v knize vyskytují. Ten, kdo ho navštíví s románem v ruce, má prý vstupné zdarma.

Hodnocení:

Už v románu Jmenuji se červená se Pamukovi na jeho konci vymkla orientální láska ke slovům a zdánlivě nekonečným ornamentům kontrole a on naprosto zbytečně popsal dvakrát to samé, a sice poklady sultánské klenotnice. To, co se tehdy dalo přejít pouhým mávnutím ruky, neboť kniha byla jinak excelentní, však postupně nabylo obludných rozměrů. Ne nadarmo Stefan Zweig radil, aby se spisovatelé snažili své romány co nejvíce osekat. Každé slovo navíc je totiž velká zátěž. Autor ji sice unese, ale co čtenář?

Vydavatelství:
Argo

Rok:
2012

Překlad:
Petr Kučera

66%

Pavel BestA