Předchozí článek
Gregory Crewdson
Publikováno 06 Dub 2008
20. 3. 2008 – 25. 5. 2008
Galerie Rudolfinum
Výstava pořádaná v Galerii Rudolfinum představuje s výjimkou raných Crewdsonových prací všechny autorovy významné fotografické cykly. Návštěvníci si tak budou moci prohlédnout více jak šedesát fotek rozdělených do pěti částí.
Počínaje cyklem Natural Wonders (1992 – 1997), přes černobílou sérii Hover (1996-97), Twilight (1998-2002) a Dream House (2002), až po Beneath the Roses (2003-05).
Pokud se Vám, stejně tak jako řadě kritikům, podařilo v tvorbě významného amerického fotografa Gregory Crewdsona dešifrovat hlavní témata, jimiž jsou: neurózy, obavy a tajné touhy společnosti, nebo podle jiné definice: propastné hloubky a poškozený základ americké duše; společnosti, která žije jakoby v hypnotickém spánku, odcizená sama sobě i křehké realitě, v níž se náměsíčně pohybuje, tak Vám gratuluji. Mně se to totiž nepodařilo.
Asi bych měl po vzoru jiných smeknout klobouk a zvolat: Hle génius!, ale bohužel k tomu nemám nejmenší důvod a tak to neudělám. Nebudu bezpáteřní a rád přidám vlastní názor… Ale vezměme to pěkně po pořádku.
Gregory Crewdson se narodil 26. září 1962 v Park Slope v New Yorku, kde dodnes žije a pracuje. V mládí byl členem punkrockové skupiny The Speedies, která se v roce 1979 proslavila hitem Let Me Take Your Foto. O řadu let později, v roce 2005, použila společnost Hewlett Packard tuto písničku jako reklamní song pro propagaci svých digitálních fotoaparátů. V 80. letech studoval Gregory Crewdson na SUNY Purchase, kterou dokončil v roce 1985, a na Yale University, kde od roku 1993 působí jako profesor.
Co Vás na Crewdsonových fotografiích jistě na první pohled zaujme, je jejich výrazná barevnost. Gregory Crewdson ve svých pracích nezapře inspiraci americkými filmy a režiséry, jakými jsou nebo byli Stephen Spielberg, Alfred Hitchcock či David Lynch. Z dalších umělců, kteří měli na Gregory Crewdsona rozhodující vliv, jmenujme především Edwarda Hoppera. Výsledkem jsou neo=nově barevné aranžované fotografie, které nejenom díky umělému „dosvětlování“ a „dobarvování“ působí nepřesvědčivě.
Především na černobílém cyklu nazvaném Hover je zřejmé, že Crewdsonovým fotografiím chybí to nejdůležitější, tedy obsah. Jeho snímky jsou – aniž by to bylo autorovým záměrem – pusté. Přidejme k tomu stylizovanost a přehnanou barevnost a máme tu laciný americký reklamní leták.
Hodnocení:
Kdybych chtěl být hodně sarkastický – a já chci! – řekl bych, že jediným důvodem proč výstavu navštívit, je skutečnost, že v rámci expozice získáte zdarma časopis F… (nebudeme přeci dělat reklamu!)
Výstava potrvá od 20. 3. 2008 – 25. 5. 2008
Kde:
Galerie Rudolfinum
Alšovo nábřeží 12, 110 01 Praha 1
Otevřeno:
denně kromě pondělí 10.00 – 18.00
Vstupné:
Dospělí: 120,- Kč
Studenti, senioři: 60,- Kč
Děti (do 15 let), novináři a hendikepovaní: Zdarma
41%
Pavel Besta ml.
Musím naprosto souhlasit. O výstavě jsem četla jen samou chválu a tak jsem se šla sama přesvědčit. Musím říci, že jsem byla dost nemile překvapena. Nevím, možná, že jsem to nepochopila, ale přišlo mi to děsivě kýčovité…
Mě se naopak výstava docela líbila, ale chápu, že někdo to cítí jinak.
Musím přiznat, že ani mě příliš nenadchla…
Chybí obsah? Pusté? Platí – pro tento článek a mysl autora. Nikoli pro Crewdsonovy fotky. Výstava mi poskytla zážitek: třeba hra s asociacemi a stereotypy, které žijí v našich hlavách a automaticky na nás vyskakují („Viděli jste stokrát ve vašem kině, ve vaší TV“), a pobavený údiv, kolik zvláštní havěti se nám „doma“ nenápadně zabydlelo – a že už to tudíž vlastně je náš společný domov…(Anebo jsme my cizinci?) Litry inspirace, metry souvislostí, kila her s kontexty a rovinami. Mám-li chápat, že někdo nechápe, nebo ho nic nenapadá, napadá mě jako hlavní příčina… ne, vlastně to nechápu.
Zajímavý názor. Plně ho respektuji. Domnívám se, že v otázce umění a vkusu (a samozřejmě nejenom tam) má každý člověk právo na to mít vlastní názor.
To jen na úvod.
Z mé recenze a z tvého komentáře je zřejmé, že naše názory na dílo Gregory Crewdsona se diametrálně rozcházejí. V následujících řádcích se pokusím vysvětlit, jak jsem došel k tomu svému…
S Crewdsonovými fotografiemi jsem se poprvé setkal právě při této výstavě. Snímky jsem si bedlivě prohlížel přes dvě a půl hodiny, přesto jsem z Rudolfina odcházel se stejným pocitem, jaký se mě zmocnil při pohledu na první sérii jeho snímků. Totiž s pocitem, že jde jen a jen o kýč.
Odpovědět na otázku: „Co je to kýč?“ je velmi obtížné. Obecně se hovoří o třech kritériích či podmínkách, které musí být splněny, aby o kýč šlo. Za prvé; Kýč zpravidla zobrazuje to, co je všeobecně považováno za krásné (viz obrázek na začátku této recenze. Za druhé; Kýč nedokáže rozšířit ani obohatit naše obzory. Za třetí; Kýč je zpravidla explicitní, to znamená, že nenechává divákovi nic na jeho fantazii.
V případě Crewdsonových fotografií jsou dle mého osobního názoru splněny první dvě podmínky. Jeho snímky jsou podbízivě barevné a naaranžované. Jestli pohled na ně dokáže někoho obohatit nedokáži říci; mě ovšem určitě ne.
A co se týče fantazie? Každá fotografie sama ze své podstaty v divákovi vzbuzuje představivost. Proč? Protože ukazuje určitý děj, moment vytržený z jeho kontextu. Je to vteřina času uvězněná na „kusu papíru“. I při pohledu na lacinou módní fotografii si divák může mnoho domýšlet.
Při pohledu na snímky tohoto významného amerického fotografa si jistě někteří návštěvníci vybaví filmy z hollywoodské produkce. Jenže právě to nepovažuji za žádnou hodnotu.
Budou tyto fotografie schopné za sto let někoho oslovit? Podle mého názoru ne. Důvodů je hned několik. Jedním z nich je právě vázanost na filmy, které za sto let také nikdo znát nebude. Kolik amerických filmů ze třicátých až padesátých let znáš?
Pokud bych měl hledat na fotografiích pozitiva, pak to bude určitě v možnosti diváka sám se ptát na to „Proč“, či „Co by se tak mohlo potom stát?“ apod. Jenže i tady narážím na – podle mě – základní nedostatek. Snímky jsou aranžované a proto podobné otázky budou notně absurdní. Tyto otázky mají smysl jen u fotografií nearanžovaných…
Možná, že je to ode mne troufalé, takhle se pouštět do renomovaného amerického fotografa, ale já to takhle cítím a tak mi nezbývá nic jiného, než to takto i napsat.
Nemám rád komerčnost v umění a tohle je její typický příklad…
Fotografie s „červenými ptáčky, modrými motýly a medově zářivým světlem“ považuji za vrchol kýče.
Budu jen rád, když přidáš další své postřehy, názory, myšlenky…