Zemřel otec magického realismu Gabriel G. Márquez

Přestože jsme vás před pár dny informovali o Márquezově propuštění z nemocnice, zdravotní stav nositele Nobelovy ceny za literaturu za rok 1982 byl zřejmě vážnější, než chtěli lékaři přiznat. Ve čtvrtek totiž slavný literát vydechl naposledy.

S nemocemi sváděl rodák z kolumbijské Aracatacy dlouhý a nemilosrdný boj posledních patnáct let. Už v roce 1999 mu totiž byla diagnostikována rakovina lymfatického systému, po jejímž nálezu vydal Márquez krátký avšak mimořádně působivý text, v němž se loučil s čarokrásným světem a nadmíru plodným životem. I mně, člověku mimořádně nesentimentálnímu, vehnala literární závěť málem slzy do očí. Snad i proto se pak o rok později objevila v médiích zpráva informující o spisovatelově smrti, která se však naštěstí ukázala jako nepravdivá. Aby nebylo katastrof málo, propukla následně u Márqueze Alzheimerova nemoc. Ještě než nejpřekládanějšího jihoamerického literáta připravila o zbytky sil, stačil autor, který posledních třicet let strávil v Mexiku, vydat ještě dvojici knih s příznačnými názvy Žít, abych mohl vyprávět a Na paměť mým smutným courám. Pak se navždy odmlčel.

Pro mě osobně znamenal Márquez hodně. Byly to totiž právě jeho knihy, které mě přiměly nejen číst, ale začít se psaným slovem i živit. Vzpomínám si jako by to bylo dnes, když jsem před dlouhými dvanácti lety jako gymnazista otevřel jeho Kroniku ohlášené smrti, lehnul si s ní na koberec, jak to dělávám dodnes a dal se do čtení. Literatura mi tehdy nic neříkala. Jako správný teenager jsem měl úplně jiné, mnohem bohulibější zájmy. Knížka mě však učarovala. Od prvního odstavce jsem hltal každé slovo, nořil se do absurdně magického příběhu o lidské lhostejnosti, vychutnával si ta dlouhá nekonečná souvětí a překrásné obraty, to Márquezovo literární mistrovství. Když jsem pak po pár hodinách novelu, aniž bych od ní jen na vteřinu zvedl oči, dočetl, zaklapnul jsem ji s vědomím, že číst už nikdy nepřestanu, že budu až do své smrti hledat podobně jedinečný text.

Díky Márquezovi jsem tak objevil Williama Faulknera, kterého měl přední představitel magického realismu obzvláště rád a jehož smyšlený Yoknapatawsphský okres ho přivedl na ideu stvořit legendární Macondo. Skrz Zpověď trosečníka, po jejímž dopsání kdosi Márqueze upozornil, že podobná knížka už před pár lety spatřilo světa, jsem se dostal k Hemingwayovi, jehož Starci a moři se dílo námětově velmi podobalo. Po přečtení Sto roků samoty a Podzimu patriarchy, jehož první věta se mi navždy, ačkoli na rozdíl od mé přítelkyně nejsem bohužel nadán eidetickou pamětí, vyryla do hlavy, jsem obrátil svou pozornost na Borgese a následně i na Bulgakova, jenž se stal mou další velkou literární láskou. Ta věta myslím stojí za zopakování, neboť ukazuje jeho jedinečný literární talent, i způsob jakým své příběhy vrstvil. „Koncem týdne se supi snesli na balkón prezidentského domu, rozklovali drátěné sítě v jeho oknech a svými křídly rozvířili čas usazený v jeho vnitřku, a v pondělí zrána se město probudilo ze staleté strnulosti s vlahým a něžným vánkem po slavném nebožtíku a jeho prohnilé urozenosti.“

To, že je Márquezův magický realismus vlastně mnohem blíž jihoamerické skutečnosti, než jsem si původně myslel, jsem si uvědomil před šesti lety, když jsem otevřel noviny a objevil v něm krátký článek o brazilském knězi, otci Adeliru Antoniu de Carlimu, který puzen neodbytnou touhou získat peníze pro svou farnost, odhodlal se podniknout neobyčejný let z paraguayského přístavu Paranague do sedm set padesát kilometrů vzdáleného Dourados. Na tom by nebylo nic až zas tak překvapivého, kdy se reverend na svou nebeskou pouť nevydal zavěšen na stovkách pestrobarevných balónků naplněných héliem. 21. dubna roku 2008 si Carli na sebe oblékl termoprádlo, nasadil helmu na hlavu, na záda připevnil padák a pak se vznesl do vzduchu a podobně jako Márquezova krásná Remedios ze Sto roků samoty odplul kamsi pryč, snad rovnou do nebe.

Ve čtvrtek se k nim přidal i rodák z Aracatacy, jehož výše zmíněný román byl přeložen do 25 světových jazyků a prodalo se přes 50 milionů jeho vydání. „Nikdo jiný nás nenaučil tolik o možnostech, jak vyprávět příběhy, a o humoru, který přichází skrze moudrost, jako on,“ nechala se slyšet krátce po zveřejnění zprávy o Márquezově úmrtí kubánská spisovatelka Cristina García. Záhy se k ní přidali další. „Svět ztratil jednoho z největších spisovatelských průkopníků a jedno z mých od mládí nejoblíbenějších,“ pronesl ještě téhož dne americký prezident Barack Obama. Kdy přesně se bude konat pohřeb, není zatím jasné. Mělo by však jít o malý soukromý obřad, během něhož bude literátovo tělo zpopelněno. Tak tedy sbohem a krásný let.

Pavel BestA