Jak se nyní ukazuje, vsadit pomyslnou kartu na předlohy polských dramatiků byl ze strany nového vedení Divadla Komedie výborný tah. Hned z prvního představení, které se po změně ansámblu objevilo na zdejším jevišti, se totiž vyklubal malý divadelní trumf.

Když v roce 2012 skončilo, jak už bývá u nás „dobrým“ zvykem za zbytečně vyhrocených okolností, několikaleté úspěšné hostování Pražského komorního divadla vedeného Dušanem Pařízkem v prostorách Divadla Komedie, byl kolem toho velký humbuk. Řada fanoušků se tehdy zaklínala, že ať už výběrové řízení vyhraje kdokoli, nikdy se do zdejšího hlediště nevrátí. Konkurz na nového provozovatele nakonec vyhrála společnost Divadlo Company.cz režisérky Evy Bergerové. Odborná i laická veřejnost proto s očekáváním vyhlížela, jak se s touto přetěžkou situací její herci vyrovnají. První inscenací, pomineme-li ty, jež si s sebou soubor přinesl ze Strašnic, kde měl dříve svou domovskou scénu, kterou na zdejších prknech Company.cz nazkoušelo, se stala Naše třída. Dnes, dva roky poté, můžeme s klidným svědomím říci, že šlo o vykročení správným směrem…

Děj hry se odehrává, respektive se začíná odehrávat v roce 1925, kdy do lavic jedné polské základní školy usedá desítka prvňáčků. Tak jak tomu bylo tehdy u našich severních sousedů naprosto běžné, jsou mezi nimi jak děti zdejších Židů, tak katolíků. S jejich dalšími osudy se pak seznamujeme prostřednictvím čtrnácti lekcí, jejichž ráz do značné míry ovlivnily významné mezníky 20. století. Divák tak má možnost sledovat, jak se třída a její osazenstvo mění za 2. světové války, po nástupu komunistů k moci i po pádu železné opony. Někteří spolužáci během představení umírají, jiní se musí dlouhé roky skrývat, nebo se naopak lstivě přizpůsobí novým podmínkám a budují si kariéru, jeden z nich dokonce ještě před válkou odjíždí za oceán, odkud jim píše dopisy.

Předloha polského dramatika Tadeusze Słobodzianeka vychází z reálného příběhu, jenž se odehrál v polském městečku Jedwabnem, kde 10. července roku 1941 Poláci upálili několik stovek svých bývalých židovských spoluobčanů. Słobodziankova inscenace pojednává jak o všeobecném antisemitismu, tak především o neuvěřitelné proměně desítky spolužáků, kteří vyrůstali jako malé děti pospolu, hráli si, zpívali a učili se v jedné třídě, před jednou tabulí. Přesto přese všechno se postupně začínají vzájemně odcizovat, nenávidět se, udávat na sebe, a nakonec se i vzájemně zabíjet. Na překladu a scénáři je pak znát citlivá ženská ruka Evy Bergerové a Markéty Bidlasové.

Nutno podotknout, že již tak silnému příběhu napomáhají k úspěchům i kvalitní herecké výkony, jež jsou u všech aktérů po umělecké stránce zcela vyrovnané, ať už v osobě Filipa Kaňkovského coby oplzlého Rysieka, životem zbídačené Dory v podání Kristýny Leichtové, ukřičeného, nervního a hlavně zavčas emigrujícího Abrama alias Jana Hofmana, diváky právem nenáviděného udavače Zygmunta, jehož bravurně ztvárňuje Petr Jeništa, či roli židovské dívky Rachelky, která se zachrání konverzí ke katolicismu, ale ztrácí tím své kořeny, a kterou na prknech, jež znamenají svět, ztvárňuje Eva Vrbková. Samotná scéna je poměrně strohá. Režisér a herec v jedné osobě Jan Novotný zvolil minimum rekvizit, což zdařile kompenzuje užitím dobové hudby a výrazných světelných efektů, které diváky nejednou oslní tak, že z postav vidí jen černé stíny. Tak je tomu kupříkladu i v působivě pojaté scéně, kdy trio mladíků znásilní svou spolužačku Doru.

V závěru inscenace dochází k jakémusi poslednímu soudu. Herci sedí v jedné dlouhé řadě na rozestavěných židlích, nedívají se na sebe, ale jejich pohledy míří upřeně na diváky. Postavy, které v průběhu války nezemřely, pak v krátkých replikách vysvětlují své životní peripetie a seznamují diváky se svými dalšími pohnutými osudy. Jedná se bezpochyby o poměrně náročnou scénu, co se týče společné souhry, ale desítka aktérů ji provádí přesně a v dokonalé synchronii. Režijně je však výstup mírně přetažený – více jak čtvrthodinovou pasáž by bylo lepší zkrátit, či úplně vyškrtnout a nechat tak na divákovi, aby si konec domyslel sám. I tak ale bude většina návštěvníků odcházet z divadla hluboce zadumaná.

Hodnocení:

Kvalitní scénář podložený skvělými hereckými výkony a světelnými efekty činí z Naší třídy o třídu kvalitnější představení, než lze v současné produkci pražských divadel nalézt. Divadlo Komedie tak má s novým vedením, dobrým repertoárem a kvalitním hereckým souborem slušně „našlápnuto“. Nezbývá než malému pražskému divadlu poblíž Václavského náměstí popřát stejně šťastnou ruku při tvorbě dalších inscenací.

86%

Markéta Texlerová