Divadlo Na zábradlí představuje tajemnou hru Šílenství založenou na mystických obrazech inspirovaných stylem noir a starými detektivkami plnými mlhavých výjevů s pány v dlouhých našedlých kabátech a s cigaretou v puse.

Režisér Jiří Havelka, který dlouhodobě pracuje s improvizací, se i nadále snaží hledat nové divadelní alternativy. Tentokrát se pustil do inscenace, která připomíná psychedelické filmy amerického režiséra Davida Lynche, pro něž je typická těžká srozumitelnost, prazvláštní snová atmosféra a záliba v bizarnosti. Už název Havelkovy nejnovější inscenace napovídá, na co že se má divák připravit. Groteskní představení plné tajemných zvrácených skečů parodujících filmová klišé stojí na dobrém nápadu. Mystičnost umocňuje i režisérovo rozhodnutí, že se vše bude odehrávat beze slov, pouze v doprovodu hudby, samozřejmě temné, skličující známé z detektivních filmů. Samotné provedení by ale potřebovalo ještě lépe dopracovat. Je jasné, že tento druh divadla nenadchne diváka lačnícího po silných příbězích, bohužel však příliš neosloví ani toho, komu ke spokojenosti postačí jen sled symbolických obrazů.

Představení přitom začíná slibně, scénou v ponurém hotelu, kde se to hemží podivnými postavami dosti kuriózního vzhledu, které až na občasné výkřiky mlčí. Na tomto místě je třeba vzdát hercům hold. Skeče totiž zahráli bravurně, srozumitelně a vtipně. Zejména postava čističe bot a číšníka v jedné osobě v podání Ivana Luptáka, který po hotelu obchází s malým kufříčkem, nebo úslužně nabízí něco k občerstvení, je ztvárněna s velkým citem a umem. Ústřední téma hry se pak točí kolem vysloužilého detektiva, který se urputně snaží najít jakoukoli stopu po zločinu. Pátrá proto, kde se dá, v hotelové hale i před jeho vchodem, kde se objevují stále tytéž postavy a dělají téměř stejné věci, akorát v jiných variacích. Nic jiného se ale na jevišti neděje. Snaha o gradaci je velmi nepatrná a hra tak postupně zabředá do šedivé monotónnosti.

Neustálé opakování skečů navozuje jistě zajímavým způsobem pocit absurdity a šílenství, nedá se jím ale obhájit omrzelost celého představení. Pokud chtěl autor postupovat tímto směrem, a soustředit se především na atmosféru, měl být mnohem nápaditější a výrazově vyhraněnější. Podobně jako v případě nedávno uvedené hry Velvet Havel je jedním ze zásadních problémů inscenace její fragmentárnost. Některé skeče jsou sice podařené, jako celek však představení neobstojí. Chybí mu totiž poselství, snaha cokoli hlubšího říci. Divák si tak z něj nemá prakticky co odnést. Sice tuší, že celá hra je o tom, jak se člověk může z monotónního života zbláznit, to je ale na divadelní inscenaci strašlivě málo, navíc si tuto interpretaci člověk víceméně jen řekne rozumově, ale emotivně ho představení nijak nezasáhne.

Také pokus ozvláštnit hru tím, že každý herec představuje dvě postavy, je sice na jedné straně nápaditý, ale opět postrádá nějaký hlubší smysl a důvod. V inscenaci tak uvidíte Petra Čtvrtníčka v roli policisty a pána s novinami, Jiřího Vyorálka coby dveřníka a hosta, Magdalénu Sidonovou jako paní s psíky a pokojskou, Štěpánku Pencovou v roli Madame a obsluhovače výtahu, Ladislava Hampla jako portýra a muže s houslemi. Jen Leoš Noha má roli jednu, a sice detektiva, který je na scéně neustále.

Hodnocení:

Výborný nápad vytvořit představení inspirované zaběhnutými detektivními klišé, v němž scénu co chvíli zahalí těžko proniknutelný kouř, se bohužel autorů nepovedlo dotáhnout do zdárného konce. Inscenaci sráží nejen nedotaženost, ale i jistá monotónnost.

45%

Alžběta Bublanová