Nakladatelství Paseka obohatilo letos na jaře tuzemský knižní trh o vzpomínkové vyprávění Johna Hemingwaye. Vnuk slavného amerického spisovatele Ernesta Hemingwaye v něm přibližuje nelehký úděl jednotlivých členů rozvětvené rodiny.

Tím hlavním démonem, s nímž musela většina mužských členů rodiny po celý život chtě nechtě válčit, byla vrozená maniodepresivní psychóza projevující se střídáním manických a depresivních období. Nemocí trpěl už Ernestův otec Clarence, ctihodný chicagský lékař, u něhož se závažná choroba naplno rozvinula v závěru života, kdy zápasil s cukrovkou a srdečními problémy. Těžké deprese ho pak roku 1928 dohnaly až k sebevraždě. Se stejným problémem se později musel vyrovnávat také jeho syn Ernest Hemingway. Dlouho se přitom zdálo, že se mu to v rámci možností celkem daří, než 2. července roku 1961 také sáhnul po zbrani a vystřelil si na své chatě ve vysokohorském městečku Ketchum mozek z hlavy.

John Hemingway se však ve svém románu, který spatřil světlo světa v roce 2007, zaměřuje především na osobu svého otce Gregoryho, Ernestova syna, jenž, aby toho nebylo málo, trpěl nejen maniodepresivní psychózou, ale k tomu ještě pohlavní dysforií, díky níž si nebyl jistý vlastním pohlavím a tajně se proto převlékal do ženských šatů. Jeho život byl díky tomu velmi neuspořádaný, stěhoval se z místa na místo, pobýval v léčebnách, kde si dobrovolně nechával dávat elektrošoky. Jediné, co měl se svým slavným otcem společné, byla láska k lovu. Jejich vzájemný vztah osudově poznamenal incident, k němuž došlo na konci září roku 1951. Gregory se tehdy vkradl v divadle na ženské toalety, za což ho zatkla místní policie. Když se o tom dozvěděla jeho matka Pauline, zkolabovala a o pár dní později zemřela. Ernest z její smrti, přestože se později ukázalo, že její příčinou bylo nádorové onemocnění, vinil až do konce svého života právě Gregoryho.

Sympatické na celé knize je zejména to, že John Hemingway své předky nijak nekádruje, neodsuzuje je za jejich drobné i větší neduhy, snaží se je na prvním místě pochopit. Dokonce se pokouší najít nějakou logickou spojnici mezi Ernestem, braným za vzor hrdinství a mužství a Gregorym, jehož život skončil po změně pohlaví v ženské věznici v Miami. Na pozadí hlavního příběhu pak autor odvíjí ten vlastní, jenž byl, respektive stále ještě je, také dosti spletitý. John totiž neměl psychicky labilního jen otce, ale také matku Alici, která trpěla pro změnu schizofrenií a v roce 1972 se pokusila své děti včetně Johna věnovat katolické církvi. Následně proto byla odeslána na léčení a její ratolesti předány do výchovy prastrýce Leicestera.

Po stylistické stránce má román samozřejmě hodně styčných bodů s knihami Ernesta Hemigwaye. V rodině se totiž evidentně nedědí jen duševní nemoci, ale i literární talent. Čtenář tak má opět co dočinění s krátkými úsečnými větami. Popis takřka chybí a je nahrazen rychle se odvíjejícím dějem. Ten není líčen chronologicky, autor přeskakuje z jedné časové roviny do druhé, nikdy však neztrácí nit a vede čtenáře, tam kam chce. Přestože by podobný typ knihy mohl svádět k jisté sentimentálnosti nebo senzacechtivosti, ani jednoho z těchto nešvarů se naštěstí John Hemingway nedopouští. Za každou cenu se snaží být co nejsyrovější. Jeho věty se tak podobně jako ty jeho dědečka umí zničehonic proměnit v ostrý nůž a zcela bez varování bodnout do živého. Celou knihou navíc prostupuje Johnova snaha pochopit své předky stejně jako sebe sama, zodpovědět věčnou otázku: „Proč, proboha?“

Hodnocení:

Jablko nepadlo daleko od stromu, dalo by se říci na adresu vnuka nositele Nobelovy ceny za literaturu Johna Hemingwaye. Přestože jeho nejnovější vzpomínková kniha nedosahuje takových literárních kvalit, jakými byly nadány romány jeho dědečka, je napsána v podobném duchu – tedy velmi briskně, bez zbytečných kudrlinek, s jednoduchou, o to však působivější gradující výstavbou.

Vydavatelství:
Paseka

Rok:
2014

Překlad:
Šimon Daníček

83%

Pavel BestA