Brněnská Reduta se na sklonku letošní divadelní sezóny odhodlala k nastudování Schillerových Loupežníků. Plakáty po celém městě přitom již několik týdnů dopředu lákaly na moderní nastudování v Tarantinovském stylu. Sliby hostujícího režiséra Thomas Zielinského se však bohužel příliš nenaplnily.

Dva bratři, dva naprosto odlišné charaktery, dva pohledy na svět. Rivalitu vzbuzující otcovská láska, krásná žena a touha po moci a právech prvorozeného. O tom o všem jsou Schillerovi Loupežníci. A samozřejmě také o generační rebelii. „Chceme otevřít otázku vzpoury. Sám mám rád akční filmy, líbí se mi střihovost snímků Quentina Tarantina. I na divadelních prknech používáme klasické prvky akčních filmů – zbraně, umělou krev a násilí,“ nechal se slyšet česko-německý režisér Thomas Zielinský. Samotný Schillerův text z roku 1781 má krom toho ještě silný politický a mocenský aspekt. Vypráví příběh Karla a Franze Moorových, z nichž se stanou zavilí nepřátelé. Mladšímu Franzovi se totiž podaří svého bratra lstí vyhnat z domu. Karl odchází do lesů a přidává se k loupežníkům.

Bojovnou náladu, i když od slibovaného Tarantina na hony vzdálenou, evokují již samotné kulisy. Ty tvoří poloprázdné jeviště, 23 černých boxovacích pytlů a několik mikrofonů visících ze stropu, díky nimž mohou postavy zdůraznit některé své monology a lépe tak divákům přiblížit vnitřní boj, jenž právě svádí, či své nejniternější myšlenky. Přestože umístění boxovacích pytlů je bezesporu neotřelé, funkci moc neplní. Kromě zbabělých facek Franze Moora v podání Martina Siničáka, jenž se tím uvede jako absolutní slaboch a ničema, zůstávají na scéně bezvládně viset až do chvíle, kdy při drancování vesnic a klášterů zastoupí obyvatele, na nichž je pácháno bezbřehé násilí. Zpočátku vypadají Loupežníci jako dobře zvolená nadčasová hra s aktuálním přesahem. První repliky totiž zcela přesně vypovídají o naší době, současné politické situaci a postojích mnoha lidí. Tahle stránka příběhu ale postupně ztrácí na síle i důležitosti.

Loupežníci v černých oblecích z nějakého těžko pochopitelného důvodu připomínají spíše cool boyband, než cokoli jiného. Předěly mezi scénami často vyplňují nastoupení v řadě a komicky se kroutící do rytmu hudby. Démonem skupiny je až směšně vyhlížející Spiegelberg představovaný Michalem Bumbálkem. Se svým plnovousem a nevkusnými černými brýlemi, nebudí ani respekt ani pocit nejnechutnějšího bahna společnosti. Veškerá jeho moc nad skupinou byla vměstnána do malé tabatěrky, ze které paradoxně rozdával kokain. Kdo si s ním šňupl, bez váhání přistoupil na jeho zvrhlé plány.

Přestože kvalitní herecké obsazení udělalo své, inscenace postrádá naléhavost a sílu, pramenící ze samotného textu. Tolik očekávané shledání po letech mezi krásnou Amálií v podání Ivety Austové a Moorem ztvárněným Petrem Halberstadt se bohužel obešlo bez velkých emocí. Faktem je, že Austová zde jako jediná ženská postava nebyla schopna rovnocenně uhrát to, co její mužští kolegové. Nejvýraznějším elementem na jevišti tak byl zřejmě Martin Siničák v roli zákeřného bratra Franze. Jeho postava se citlivě vyvíjela z ublíženého bratříčka až ve vyšinutého otcovraha. Perfektní práce s hlasem a postupně se přidávající neurotická gesta, měla spád. Každá replika tak akcentovala přesně to, co měla.

Hodnocení:

I přes slibný začátek doklopýtala nakonec inscenace k nepříliš dotaženému konci. Je to škoda, protože v případě ucelenější režijní koncepce by mohly mít jinak skvělé herecké výkony ještě více rozměrů. Klasika to byla provedena neotřele, ale bez zásadnějšího nového výkladu.

70%

Magdaléna Baumannová