Rozhovor s Karlem Čabrádkem, scénáristou režiséra Kachyni

Letos je tomu právě deset let od chvíle, kdy se do filmového nebe odebral režisér Karel Kachyňa. Při této příležitosti jsme pro Vás pořídili rozhovor s jedním z jeho dvorních scénáristů, Karlem Čabrádkem, který se podílel na vzniku takových snímků, jakými byly Čekání na déšť, Duhová kulička, či Kráva.

Je pravda, že jste se k filmu dostal tak trochu náhodou? Po základní škole jste prý nevěděl kam dál, a tak jste se nakonec přihlásil na filmovou školu v Čimelicích.

Už tato první otázka je pro mě dost záludná. Nevím, jak na ní odpovědět. Co je to náhoda? Do jaké míry je co náhodné? Je náhoda, že jsem se setkal a měl možnost spolupracovat s Kachyňou? Nevím. Já na to nedovedu odpovědět. Jistě, hodně indicií by napovídalo náhodě – venkovský kluk, který vlastně neví co film je, atd. Navíc mám pocit, že ve 14 letech je málokdo schopen říci, čím by chtěl být. Nebo jinak – mnohé dnešní herecké hvězdy tvrdí, že to byl odmalička jejich ideál. Možná. Já hodně četl a také jsem chtěl být jistý čas letcem, námořníkem, cestovatelem… Myslím, že roli může hrát rodinná tradice, pak syn ví, do čeho by asi šel a líbí se mu to. Spíše však o nějakém uváženém výběru nelze hovořit. Často rozhodnou rodiče nebo ta „náhoda“. Možná je to totožné. Já nevím.

Vzpomenete si, o jakých jiných alternativách jste tehdy uvažoval? Čím mohl být Karel Čabrádek, kdyby nebyl scénáristou?

Pokud pominu ty naivní alternativy (do letadla bych jistou dobu nevlezl, bouřka na moři je děs), maminka by mě ráda viděla na stavařské průmce ve Volyni, protože děda byl polír na stavbách. Já hrál tenkrát házenou a klidně bych se šel učit do Sezimova Ústí soustružníkem, protože tam tenkrát hráli ligu. No – asi byl bych mizerný soustružník a jako házenkář bych vysedával na lavičce náhradníků. Tak to vidím teď. Díky „náhodě“ bych mohl být vším, ale otázka je, co by bylo mojí osobní i veřejnou katastrofou, když pomyslím na ty horší důsledky. Jsem manuálně nešikovný – zkrátka jsem levej. Při budování na chatě a jinde jsem byl trapný a na obtíž. Polírem bych dlouho nebyl, protože by mě brzy každý zedník prokoukl a byl bych bez autority. Osud mnou poznamenaných staveb či lidí je obývajících by mohl být ještě tragičtější. Možná bych byl lepší pyrotechnik než stavitel. Možná, že jako pyrotechnik bych způsobil ještě více neštěstí. Je dobře, že jsem se jimi nestal.

Po škole jste nastoupil jako asistent produkce na Barrandov a později se zde takto podílel na vzniku Markéty Lazarové. Měl jste možnost se poznat s jejím režisérem Františkem Vláčilem?

Nebylo nemožné ho nepoznat. Nejen proto, že se Markéta filmovala tak dlouho. Filmový štáb zase není tak početný, i když nebyl přímo mým šéfem. Náhody zařídily, že nyní v píseckých filmových školách pouštím Markétu studentům coby nejlepší český film a děláme společně jeho rozbor. Je to v mnoha směrech geniální dílo.

Šedesátá léta jsou považována za zlatý věk Barrandova. Jaké to tehdy bylo „potulovat“ se po zdejších filmových studiích?

Souhlasil bych, že to byla filmově asi nejvýživnější etapa naší kinematografie z hlediska kvality. Ať si kdo chce, co chce říká. Byly samozřejmě Atomové katedrály a podobné ideově propagandistické šou, ale byla i nová vlna s filmy mladých talentovaných filmařů, byli tu i profíci, kteří uměli své řemeslo a dovedli plnit kina spokojenými diváky. Pro mě není třeba Král Šumavy nijak kontroverzní film (pravda, byl o něco dříve) – já v něm vidím první kvalitní thriller, jak se říká dnes, a určité svědectví doby. Často ho napadají lidé, kteří jakoby tu s námi nebyli a narodili se 17. listopadu 89. Já jsem rád, že jsem v těch šedesátých na Barrandově byl. Poznal jsem hodně kvalitních filmařů a lidí hodných úcty.

Vy jste se nicméně po roce 1969 rozhodl vrátit do Písku. Proč? Táhlo Vás to tak domů?

Jsem naturelem venkovan. Prahu jsem měl rád, svoji práci také, ale neměl jsem tam zázemí. Vše vyřešilo to, že jsem se oženil a měl dceru. Rodina potřebovala někde bydlet
a fungovat. Nelituji toho ani v nejmenším, udělal jsem dobře. Jednou nohou jsem žil v Písku, druhou v Putimi a Myšenci. Jsem za to rád, neměnil bych.

Jako scénárista jste se prosadil o několik let později. Váš první film jste natočil s Karlem Kachyňou. Jak k tomu došlo? Kdy jste se osmělil mu dát k přečtení svůj námět?

Opět Náhoda či „Náhoda“. Pár let jsme se víkend co víkend vídali s Kachyňou, od doby, kdy tu točil Už zase skáču přes kaluže a koupil chalupu. Věděl, že hodně čtu, hodně mám nakoukáno z bijáků, dost vím o filmu a dělám jisté pokusy s vlastním čmáráním. Vybídl mě, abych zkusil něco napsat pro film. Taková nabídka se neodmítá, a já tedy zkusil. Moc jsem si od toho nesliboval. Leč náhodou jsem měl kliku – Kachyňa, který z toho byl možná nervóznější než já, to přečetl, dal přečíst i jiným a byl ochoten z toho udělat film. Čekání na déšt byl dobrým startem. Nejen vítězstvím na dětském festivalu v tehdejším Gottwaldově a jinde ve světě. Myslím, že se na ten film dá koukat i dnes, skoro už po 40 letech.

S Kachyňou jste následně natočil nejvíc filmů. Jak těžké bylo s ním spolupracovat? O Kachyňovi je známo, že byl dost přísný a nekompromisní.

Byl profík. Tvrdý k sobě i všem kolem sebe. Ano, bylo to těžké, ale tím pádem jsem se něco naučil a mnohé pochopil. Jestliže náš společný účet je 9 snímků, jsem na to pyšný. Víc vykazoval jen Jan Procházka, autor pro K. skutečně klíčový a člověk se záviděníhodným talentem. Měl jsem možnost číst téměř všechny jeho scénáře a konfrontovat je s filmy. Jsou jak mistrovsky napsané, tak režírované. Kachyňa měl samozřejmě i další skvělé partnery: Ota Pavel, Vladimír Korner, Adolf Branald, Ota Hofman a další. Co jméno, to pomalu důvod k mindrákům. Na druhé straně vím, že kdybych z psacího stroje vypouštěl zlé duchy, Kachyňa by si je nepustil k tělu. Osobní vztahy jsou jedna věc, práce druhá.

Vy jste s ním měl ale nadstandardní vztahy. Dá se říct, že jste byli přátelé. Dokonce jste spolu na chalupě chodili na houby a pálili slivovici. Jaký byl Karel Kachyňa v soukromí?

I já bych to tak viděl. Byl mezi námi rozdíl 20 let, já mu vykal a to ani jinak nemohlo být. Také to není důležité. A mám skutečně pocit, že jsem ho poznal lépe než jiní. Zahrnu i ty, co s ním léta pracovali či jeho rodinu. Vidím, že to bylo i tím, že Praha s pracovními problémy byla sto km daleko. Tady byl jiný člověk a nemusel hrát „zlého dědka“, jak sám říkával. On byl založením také spíše venkovan, byť moravský. Byť to tak mnohdy nevypadalo, tak byl v podstatě plachý a hodně citlivý člověk. Např. dva z jeho pejsků byli nalezenci. Lidi jako on bych volil do politiky, jenže právě oni mají dost dobrých důvodů, aby do ní nikdy nešli. Jedním slovem: poctivý a slušný člověk.

Umělecky nejoceňovanějším snímkem, na jehož vzniku jste se podílel, byla pravděpodobně Kráva. Ta vznikla na základě knižní předlohy Jana Procházky. Jak velký rozdíl je napsat scénář na základě vlastního námětu a podle cizí předlohy?

Jsem rád, že jsem byl jedním z těch, co mohli být u Krávy. Je zajímavé, že ani Jan Procházka nebyl úplně prvním na jejím počátku. Jeho črta byla geniální transkripcí Baarovy povídky Pro kravičku. Asi by to nikdo ani nepoznal. On sám už scénář napsat nestihl, možná by ho napsal trochu jinak, ale rozhodně by to byla velká kvalita. Už v jeho črtě je dá se říci vše podstatné pro dobrý příběh. Skelet, který poskytoval vše potřebné a na nás bylo, abychom tuto hřivnu nepromarnili a dopsali to v intencích jeho vize. Snad se nám to podařilo, snad by byl spokojen…
Já se nakonec naučil i adaptace. Když je původní text kvalitní, má scenárista vystaráno: postavy i příběh jsou svým způsobem dány a je-li to dobré, pak i práce s tím více baví a není to taková dřína. Samozřejmě jednoduché to není a je to i zodpovědnost, když jde třeba o předlohu od Josefa Škvoreckého, v případě jeho oblíbené Prima sezóny. Ale dobrý pocit mám i z jiné adaptace – Blázni a děvčátka. A hezký zážitek byla možnost sáhnout do kapes Karla Čapka (povídky pro ČT), které mám velice rád.

Je pravda, že jste většinu scénářů napsal na své chalupě?

Je asi myšlena chata v Putimi, sídlo spíše čundrácké. V Myšenci už byl větší luxus, včetně počítače. Obě vesničky miluju, mám rád jejich lidičky a své kamarády, hospody a vůbec… Bylo to inspirativní prostředí.

Údajně máte doma schované v šuplíku tři nerealizované scénáře, dva dokonce oceněné. Přesto se na ně ne a ne dostat. Čím to?

Téma pomalu na román, ale nikoliv už na mé slzy. Doba je zkrátka jiná, film už není kinematografie, ale šoubyznys. Já na ty šou nikdy nebyl, ty neumím a asi není ani náhoda, že většina mých opusů byly televizní filmy. Nejsou o velkých světoborných událostech. Titanik se potápí mnohem atraktivněji než jaké jsou příběhy, které žijí moji vesměs obyčejní hrdinové. V tom by to ale nebylo – naše filmy by v dobrém měli vždy více, metaforou řečeno, sázet na náves s husami (třeba Vesničko má, středisková) než na exkluzivní dobrodružnou Hru cynického miliardáře (jak mám stejnojmenný film s M. Douglasem velmi v oblibě a oceňuji jeho řemesla). To je Amerika, my v mrakodrapech nežijeme. Já osobně se už tím netrápím. Spíše je mě líto takových scénářů, jaký jsem si přečetl od Jihočecha Zdeňka Gawlika. Je svědectvím toho, že by se tu autoři a dobré scénáře našli. Důvody jsou vcelku zřejmé, ale tím ať se zabývá někdo jiný. Nejlépe – kompetentní.

Miloš Forman se kdysi nechal slyšet, že bude raději vydán na milost divákovi, než komunistickým bafuňářům. Neukazuje se, že shánění peněz představuje pro vznik kvalitního snímku větší problém, než bylo svého času přesvědčování komunistických funkcionářů?

Otázka je, zda dnes o filmech nějak rozhoduje divák. A jaký je to divák. Podle mě rozhodují peníze. A peníze jsou mocnější než byli papalášové za Komančů. Ti se dali nějak ukecat, očurat. Nebo i podmáznout. Pravda je ta, že film bez diváka nemá smysl. Necelé tři tisícovky v kinech je pro film tragédie, ale bohužel dnes někdy i realita. Jistě, je tu ještě i televize…

Čím to, že dnes už filmy jako Duhová kulička, nebo již zmíněná Kráva nevznikají? Jak moc se česká kinematografie změnila v posledních dvou dekádách?

Opět dlouhé téma. Já ten názor během pár vět nezvládnu. On je to celý komplex problémů a příčin. Nebudu se do toho pouštět, a nikoliv snad z rizika, abych nevypadal nějak staromilsky či starosvětsky. Televize a kina, srovnejte si, jak to bylo a jak to je. K tomu internet. Doba esemesek a holých vět. Prezentuji na jednom z našich filmů – Dobré světlo. Kdysi (rok 1986) kvůli nahotě skandální film – a jaký šumák proti dnešnímu pornu… A zase až tak dlouho to není. To už se nedá počítat mezi „náhody“.

A propos, jaký tuzemský film Vás naposledy zaujal? Každoročně jich u nás vzniká čím dál tím více, jejich kvalita však klesá.

Jelikož jsem členem České filmové a televizní akademie a hlasuji tedy i o těch lvech, mám možnost vidět celoroční filmovou tvorbu. Loni bezkonkurenčně nejlepší byl Hořící keř – autorkou je bývalá Kachyňova polská studentka FAMU A. Hollandová. Dobrou úroveň mají české dokumenty. Hrané filmy… Nemohu si pomoci, do kina bych na žádný z nich nešel. Nechť se tvůrci neurazí, ona to často ani není jejich vina. Proč? Ale to bychom se točili pořád dokola… Mohu říci, že svým způsobem je pro mě úlevou, že už jsem z toho kola vypadl.

Pavel BestA