Zaslouží si snímek o okaté novicce Idě takový obdiv?

Do tuzemských kin minulý týden ladným krokem vstoupila novicka Ida pátrající po svých předcích. I díky karlovarskému festivalu do nich vkročila s nálepkou mimořádného kinematografického počinu, kterou se teď snaží obhájit i u diváků.

„Je to dokonale natočený film, který vzbuzuje údiv a úžas jako velká poezie,“ napsal na sklonku loňského roku na adresu tehdy právě dokončeného snímku polský novinář Janusz Wróblewski a strhnul tím lavinu podobně pochvalných recenzí. Těch se záhy vyrojilo jako hub po dešti, nebo jako separatistů po Janukovičově pádu na Ukrajině. U nás se jméno snímku začalo hojně skloňovat až v souvislosti s připravovaným karlovarským festivalem, kde se Ida objevila v sekci Horizonty. Také tuzemská média ji samozřejmě neopomněla ihned ocejchovat mnoha superlativy. Možná právě to ale snímku paradoxně nejvíce ubližuje. Diváci totiž na něj do kina přicházejí s pocitem, že je bude čekat zcela výjimečný filmový zážitek ne nepodobný buddhistické nirváně.

Na druhou stranu nutno podotknout, že masivní oslavná kampaň, přinesla i své pozitivní plody. Do kina totiž po delší době zamířili také jedinci, kteří již před lety nad repertoárem tuzemských kin včetně těch artových zlomili hůl, nebo jinou podpěrnou ortopedickou pomůcku, včetně mě. Možná že i jim po zhlédnutí prvních několika záběrů vytanula na mysli Vláčilova Markéta Lazarová, s níž toho má film polského režiséra dlouhodobě žijícího ve Velké Británii Pawła Pawlikowského mnoho společného, od černobílé barvy, přes obrazomalebnou statickou kameru, až po hlavní hrdinku. Tu totiž podobně jako ve Vláčilově historické baladě hraje mladičká dorostenka s uhrančivými očima – v tomto případě Agata Trzebuchowska, kterou si filmaři vyhlédli v kavárně, kde tehdy pracovala.

Ústřední téma je ale naprosto odlišné. Zatímco Vláčil se snaží postihnout zemitou atmosféru života středověku, Pawlikowsky, který už dvakrát od Britské filmové akademie získal prestižní cenu BAFTA a to za filmy Poslední útočiště a Moje léto lásky, nedávnou minulost, nicméně neméně temnou. Děj Idy se totiž odehrává v Polsku v éře reálného, správněji snad surreálného socialismu. Ústřední roli v ní hraje osiřelá osmnáctiletá novicka Anna, která prožila většinu svého života v klášteře. Když se z ní však má v roce 1962 stát řádová sestra, co čert nechce, objeví se ejhle problém. Dívka se totiž dozvídá o existenci své tety Wandy, kterou se vydá navštívit. Netřeba dodávat, že setkání ji zcela změní život. Jak se totiž záhy ukáže, její tetička je někdejší stalinistická prokurátorka, taková horší verze naší Ludmily Brožové-Polednové. Ta Annu informuje o tom, že její pravé jméno je Ida a že je dcerou zavražděných polských židů. Pro katolicky vychovanou rádoby jeptindu celkem rána.

Během následného pátraní po svých rodičích, respektive po jejich ostatcích zažije nebohá dívenka samozřejmě ještě tvrdší srážky – asi jako když tříkolka narazí do rozjetého buldozeru. Skvěle vykreslená a zahraná je postavy tety Wandy v podání Agaty Kuleszy, před jejímž výkonem je třeba hluboce smeknout ať už širák, jarmulku, nebo jinou pokrývku hlavy. V jednom z rozhodujících momentů však film zklame. A to při osvětlování, jak vlastně došlo ke skonu Idiných rodičů. Zatímco po většinu doby je úsporný styl zcela na místě, v tomto případě nikoli. Nejednomu divákovi tak zřejmě při sledování filmu bleskne hlavou rouhavá myšlenka: „Toť vše?“ Snímek naštěstí pokračuje dál a rozvádí neméně zajímavý příběh Idy a Wandy, takže to zas až tak nevadí. Přesto to zamrzí. Jinak je ale snímek velmi zdařilý. Nejvíc ho bohužel ničí reputace, která ho předchází. Pokud bych na Idu šel do kina, aniž bych o ní něco věděl, byl bych asi nadmíru spokojený, takhle zavládlo trochu zklamání. Chce to prostě krotit superlativy. Ida totiž není nejlepší, nejúžasnější, ani nejoriginálnější film posledních let, jak se snaží někteří dokázat, ale poctivý filmařský kousek, který stojí za to vidět.

Pave BestA