Nejnovější povídka Alžběty Bublanové s názvem Vrátný

Na stole ležely noviny. Na nich byl otisk od kávového hrnku; takové to kolečko, ze kterého je patrné, že do hrnku někdo žďuchnul a káva se lehce vylila. Marek čekal na konec služby. Kolem něj chodili lidé a pokyvovali mu hlavou na rozloučenou.

„Tak vy už jdete?“ říkal vždycky a tvářil se u toho smutně. Seděl za velkým sklem a věděl, že ten večer lidé už budou jen odcházet. Za chvíli padne desátá a to tu končí. Pak zamkne dveře od velké haly, kam si sportovci chodí zahrát tenis… Ne, to už není pravda. Nostalgicky se napil kafe. Zamkne přeci dveře od velké haly, kam si lidé chodí vyříkat své hříchy. A pak šup do nebe nebo pekla. Předtím tedy ještě očistec. Ale v té velké hale si mohou ještě promyslet, co budou říkat. A on tu, ostatně jako téměř celý svůj pozemský život, dělá vrátného. Tam skončil před šesti lety. Tenkrát ho to chytlo přímo na pracovišti. Myslel si, že je s ním konec. A taky byl. Ale myslel si, že až se tam nahoře (či dole) probudí, že bude vše jiné. Ale oni mu zase šoupli práci vrátného.
„Je to tu jako na zemi,“ hekl unaveně Marek a odšoupnul hrnek s kafem, aby si ještě něco přečetl v novinách, i když je měl už od rána prolistované od začátku do konce.
Někdo ťuká na okýnko.
Marek omluvně ukáže na zápěstí, kde má hodinky. Nebožtík se nechápavě dívá. Marek posune okýnko a řekne klidným hlasem: „Budeme zavírat. Teď vás tam už pustit nemůžu. Sedněte si támhle,“ ukáže na velkou lavici v pravém rohu rozlehlé čekárny. „Ráno v deset otevíráme.“ Nebožtík vyplašeně přikývne. Marek si znovu začne listovat novinami. Nosí je sem nebožtíci, kteří zemřeli, když je drželi v ruce, nebo s nimi byli přikrytí v parku. Marek nalistuje stranu, kterou četl jen jednou. Jde o inzertní přílohu. Podívá se na hodiny, které mu visí nad hlavou. Za minutu deset. Počká minutu a pak jde zkontrolovat, jestli někdo nezůstal v hale. Zamkne ji a vrátí se do své malé místnůstky, kde zhasne světla. Na okýnko mu zaťuká nebožtík, který před chvíli seděl na lavici. „Jak dlouho tu budu čekat?“
Marek mu odpoví, že se otevírá až v deset ráno.
„To je dvanáct hodin. Nevím, proč mě sem neposlali dřív, už od rána bloudím posmrtným životem.
„A jak dlouho jste čekal tam na zemi?“ zareaguje trpělivě Marek.
„No, víte, já jsem sem totiž vůbec nechtěl. Je mi teprve 28 let,“ odpoví nevrle nebožtík.
„To je mi líto, ale stejně pro vás nemohu nic udělat.“
Nebožtík to ale nevzdává. „Za tu dobu, co jsem byl na zemi, jsem nikdy tak dlouho nečekal.“
Marek pokrčí rameny. „Tady je všechno jiný. Musíte se s tím bohužel smířit. Jak se vám to stalo?“ změní téma konverzace.
Nebožtík přivře oči. „Přehnal jsem to s pitím a udusil se zvratky. Myslel jsem, že dnes půjdu normálně do práce, a že následky budou jen kocovina,“ řekne poněkud nesmířeně.
„To jsou dnešní noviny?“ zeptá se.
„No, je to jen bulvár, ale vezměte si ho, ať se vám ta chvíle nezdá tak dlouhá,“ odpoví Marek a okýnkem mu prostrčí pomačkané noviny.
„Slavili jsme narození mýho syna,“ řekne nečekaně nebožtík.
„To je mi líto,“ odvětí Marek, ale pak dodá: „Myslím to, že jste umřel.“
Nebožtík si vezme noviny a vrátí se na lavici.
Marek vyjde ze své místnosti a zamkne ji.
Nebožtík se náhle zvedne. „Počkejte. A jak se dozvím, jak se daří mé ženě a dítěti?“
Marek pokrčí rameny. „Bohužel. Tyto informace se sem nedostanou.“
„To neexistuje žádná šance?“
Marek kývne hlavou směrem k novinám v nebožtíkově ruce. „Jedině, že by se o nich psalo.“
Nebožtíkovi se rozzáří oči. „No jo, vždyť moje žena je slavná.“ Sedne si a začne listovat noviny.
Marek je už na odchodu, nebožtík ale náhle vykřikne: „Je tam. Moje žena.“
Marek udělá několik kroků k nebožtíkovi.
„A co tam píší?“
„Že je těhotná. No jo, oni ještě nevěděli, že bude ten den rodit. A dál tu píší, že má už dva roky milence,“ řekne nevěřícně nebožtík. „A že její manžel, to tedy myslí mě, bude určitě zuřit.“
„Ještě že jste mrtvý,“ řekne Marek, ale za svá slova se zastydí, poklepe nebožtíka po rameni a jde domů.
Nebožtík dále sedí na lavici, noviny má v ruce a dívá se kamsi do prázdna. Pak vstane a noviny vyhodí do koše a znovu si sedne.

Alžběta Bublanová