Proč skončit s rozdáváním cen Českého slavíka?

Z hlediska historie fenomén, z pohledu dnešní doby spíše přežitek. I tak lze charakterizovat nejznámější tuzemskou cenu populární hudby – Českého slavíka. Nový ročník ankety přitom odstartoval včera. Jistě se ptáte podobně: „Proč v anketě figurují stále stejná jména? Jak je možné, že anketa tvářící se prestižně, sklízí na všech frontách výsměch?ˮ Nabízí se závažnější otázka: „Proč ceny tohoto typu nelze brát vážně?“

Jedním z prvních důvodů může být skutečnost, že ve společnosti, která se potýká s mediální cenzurou, nemůže být nic objektivní. Pro příklad přitom nemusíme chodit daleko, stačí se podívat rovnou do slavičí voliéry. Průběh posledního ročníku Český slavík Mattoni 2013 byl totiž obestřen velkými nejasnostmi týkajícími se kategorie Hvězda internetu. Je evidentní, že vzdor vyřazeného interpreta Řezníka proti „establishmentuˮ a následné pochybné chování ze strany pořadatelů, která se k jeho diskvalifikaci nedokázala vyjádřit přímo, konkrétně ani včas, svědčí na prvním místě o hluboké krizi české morálky. Vzhledem k tomu, že rapperovy texty se vedle extrémní vulgarity a morbidity vyznačují také společenskou kritikou, lze říci, že jeho – byť ne primární – cíl upozornit na „zkostnatělostˮ ankety a hudební scény, byl splněn. Z kauzy se poté vyvinula celospolečenská debata o svobodě slova a uměleckého vyjádření a ukázalo se, že veřejnost včetně řady populárních zpěváků Slavíkovi nevěří. Můžeme tak jen s napětím očekávat, jakým způsobem bude následující ročník 2014 probíhat a s nadějí doufat, že i pořadatelé dospějí k názoru: „Nežli nic nevypovídající (a ostudný) Slavík, raději žádný.ˮ

Druhým důvodem může být problematický vznik a vývoj tuzemského hudebního trhu, který stojí na vratkých nohách. Pokud bychom v heslech vymezili dějiny československé populární hudby, vypadaly by následovně: 60. léta = doba uvolnění a zlatá éra československé populární hudby; 70. léta = počátek normalizace, dochází k útlumu (oblast hlavního písničkového proudu) a současně vzdoru (rozvoj undergroundových žánrů); 80. léta = absolutní rezignace, doba spojená se zákazy umělecké činnosti (Plastic People of the Universe, Pražský výběr, Marta Kubišová). A léta devadesátá? Komunistický režim padl a trh se zahraniční muzikou se přirozeně otevřel, ovšem… Právě proto, že valná většina společnosti se začala náhle chovat jako „utržená ze řetězu,ˮ došlo spolu s invazí zahraniční muziky k tomu, že se ve velkém začalo konzumovat všechno. Nevytvořila se zde žádná silná vrstva producentů, manažerů a hudebních dramaturgů, kteří by poctivě a zainteresovaně kontrolovali hudební trh, naopak se takovýmto „businessmanůmˮ jednalo především o zisk.

„Různí dramaturgové v rozhlase kšeftaří s tím, co vlastně budou pouštět. Ti šikovnější z nás si to dokážou vždycky zařídit. Já bych si to třeba také dokázal zařídit, nicméně to ukazuje, jak jednoduše se dá ovlivnit veřejné mínění. Ti, kteří tam sedí, aby dostali nějaká kila za to, co budou pouštět, strukturují vkus národa. A skladatelé se začínají těmhle dramaturgům přizpůsobovat. Vždycky jsem byl proti tomu, aby někdo rozhodoval o tom, co je dobré a co je špatné. Teď se to dostalo do tak nízkých rukou, že je to opravdu průšvih,ˮ nechal se svého času slyšet Michael Kocáb. Je to jako déjà vu, no řekněte. Článek, z něhož úryvek pochází, totiž uveřejnil dnes již nevycházející hudební časopis Melodie v roce 1988. Od těch dob se scéna české pop music příliš nezměnila a alarmujícím je fakt, že výše popisovaná společenská situace nadále přetrvává a zhoršuje se.

Domnívám se, že právě na pozadí Slavíka si lze povšimnout, že mezi cenzurou rappera Řezníka v posledním ročníku ankety (2013) a cenzurou Marty Kubišové v roce 1970 existuje spojitost, která naznačuje, že cenzura v naší společnosti jen zdánlivě není. Rozdíl je pouze v tom, že v současnosti za ní nestojí političtí představitelé státu nýbrž osoby mediální sféry, které disponují dostatkem finančních prostředků na to, aby určovaly hudební vkus masové veřejnosti. Třetím důvodem je fakt, že mainstreamových posluchačů je, zdá se, stále většina. Nevědomost některých z nich je však často do očí bijící. Stačí, aby některý autor hudební polemiky zhodnotil, jak se u nás (ne)dělá pop a neprodleně si od této skupiny vyslouží přízvisko „diktátor vkusuˮ. Pisatelé se často osočují s názory typu: „nikdo nemůže druhému něco zakazovat; ať si každý poslouchá, co chce; může to být každému jedno, protože já se o druhého taky nestarámˮ. To však není adekvátní kritika, ale typický český přístup.

Mainstreamový a zcela nezainteresovaný posluchač nedokáže rozlišit mezi tím, co je svobodně vyjádřený názor a co médii diktovaná norma. Neuvědomuje si, že právě rádioví a televizní dramaturgové jsou těmi, kdo určují jejich vkus. Patrně si nedokáže ani představit, jak obtížné je pro začínajícího interpreta prosadit se v dnešních poměrech. Umělec může mít sebekvalitnější nahrávku, ale pokud nedisponuje zvučným jménem a tučným obnosem peněz v obálce právě pro ty „nahořeˮ a rovněž není ochoten zviditelnit se účastí v komerčních talentových soutěžích, má takřka nulovou šanci na úspěch. Takovým muzikantům později zůstává rozum stát nad tím, že Duo Yamaha v únoru vyprodalo téměř celé Kongresové centrum ve Zlíně – sál, ve kterém pravidelně koncertují skutečné špičky (například houslista Pavel Šporcl, Jiří Pavlica, Kamil Střihavka a Tarja Turunen) za doprovodu zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů. Tristní je fakt, že návštěvníky koncertu nebyli jen starší posluchači.

Nerada bych křivdila jiné skupině – čtenářům, kteří vědí o zdravé míře kritiky, jenž je nezbytná právě proto, aby vymezila hranici mezi tím, co lze považovat za „paskvilˮ a co za skutečně kvalitní hudbu. Domnívám se, že současná situace může být lhostejná pouze pasivním, řadovým posluchačům, nikoliv aktivním hudebníkům či aktivním hudebním fanouškům, kteří chodí na koncerty, kupují desky a orientují se v hudbě českého „undergrounduˮ. Ano, ten podle mého mínění zde stále existuje. Je to veškerá hudba, která vedle hudby mainstreamových kapel, zpěváků za „zenitemˮ i „rychlokvašekˮ dosud nedostala šanci. Vývoj nonartificiální hudby, včetně Slavíka, od počátku souvisel s historicko-socio-kulturním vývojem společnosti. V tomto ohledu proto v naší společnosti nabývá platnost implikace: je-li vyprázdněnost ve společnosti, nastává také v hudbě. Hudba je druh umění, které by mělo zůstat přítelem člověka a nikoli sloužit jako produkt medializace a komercializace kultury. Zkusme té vyprahlosti (nejen v hudbě) začít vzdorovat – nejprve třeba tak, že ji přestaneme přehlížet a nebudeme ji podporovat.

Význam Slavíka je v jeho začátcích nepopíratelný. Představoval prvotní reflexi toho, co se zde na populární scéně dělo, vytvořil prostor pro odbornou hudební kritiku a stal se prestižní společenskou událostí, svým významem srovnatelnou s Pražským jarem, které se účastnili nejvyšší představitelé země. Nelze mu upřít fakt, že do roku 1969 důstojně reprezentoval populární hudbu a umožnil prosazení skutečných, mladých talentů. Zatímco na počátku byl Slavík uznáván a respektován napříč generacemi i odbornou veřejností, v dnešní společnosti sklízí výsměch, a to čím dál větší, což je pro pořadatele nemalý důvod k tomu začít uvažovat o jeho konci. Vypustit „Slavíka“ nadobro z klece by nemuselo ani tolik zamrzet, ostatně hudebních cen bude i bez něj dost. Doživotním držitelem by se měl stát Karel Gott, který je vzhledem ke svému věku, prodejnosti desek a stálému prvenství v anketě jediným skutečným fenoménem české populární hudby.

Veronika Nováková