Polská autorka Dorota Masłowská je v literárním světě známá coby velká buřička a anarchistka. Bortí zaběhnutá pravidla v řazení slov i v tradiční kompozici vyprávění příběhů. Experimentů se přitom nevzdává ani ve svém třetím románu s názvem Zabila jsem naše kočky, drahá.

Před čtvrt rokem 31letá spisovatelka ze severopolského Wejherowa je často opěvována za svůj neotřelý až šokující jazyk. „Její díla jsou nejzajímavější stylem. Ráda by dala do oběhu věty, které ještě nikdo před ní nenapsal,“ píše v doslovu knihy literát Benjamin Slavík, který se nechal strhnout autorčinou spontánností a několikrát ve svém pojednání použil i peprnějších výrazů. Slavík má pravdu, když opěvuje originalitu Masłowské. Některé její věty jsou opravdu velmi svérázné a povedené. Zdařilé jsou zejména popisy každodennosti, neboť v nich Masłowská dokáže dobře vykreslit atmosféru. „Chladný, tichý monument rána se rozpadal, narušovaly ho zatím jen občasné klaksony, vrčení autobusů, taxíky, které se teprve za několik hodin měly změnit v každodenní inferno,“ popisuje kupříkladu jedno běžné ráno.

Tato hravá potřeba psát za každou cenu originálně ale přináší i některé mínusy. Autorčin jazyk díky tomu občas působí spíše strojeně a rádoby intelektuálně. Někdy tak má podobu smrště sice originálních, ale někdy ne příliš hlubokých slov, která mají za cíl útočit. O to ale asi Masłowské šlo, útočit. V románu Zabila jsem naše kočky, drahá se naváží do nejrůznějších lidí a společenských skupin, ať jde o průměrnou ženskou, co pracuje v kadeřnictví nebo o mladou, zmatenou hipsterku, která si hraje na rádoby umělkyni. Pomalu se tak dostáváme k tomu, o čem román vlastně je. Autorka si rozhodně nepotrpí na žádné dlouhé srdceryvné příběhy. Ve své podstatě tak jde jen o kusé obrazy ze života žen, které mají představovat ztracenost a zároveň uniformní a nalajnovanou modernost dnešního světa.

Stejně jako Masłowská nedodržuje pravidla v řazení slov v jednotlivých větách, tak nedodržuje ani pravidla ve vyprávění. Na začátku rozjíždí příběh dvou spřátelených žen, později jde ale po linii jen jedné z nich a někdy za polovinou přidá další postavu, pochopitelně opět ženu, která má jen dokreslovat bizarnost všeho předchozího. A aby to nebylo málo, vsune tam i svou vlastní osobu, coby spisovatelku, která svou hlavní hrdinku potká opilou ve výtahu. Postavám dává Masłowská takříkajíc co proto, a je opravdu mistrná v jejich popisech. Velmi výraznou figurou její nejnovější knihy je holka, která si říká Go, žije se svým bisexuálním partnerem a jeho přítelem a pohybuje se výhradně v uměleckých kruzích a odmítá všechno, co by mohlo být obyčejné.

I přes poměrně přesné popisy zůstávají postavy jakoby v mlze. Autorce šlo spíše o to vytvořit nějakou podobu světa, než stvořit opravdové lidské bytosti z masa a kostí. Tato odosobnělost pak vede k totální absenci jakýchkoli emocí. O dějově nabitém příběhu plném lidských osudů tak tento román opravdu není. Jde spíše o jakýsi výkřik mladé umělkyně, která se bouří proti konvencím. Na důkaz toho se v románu neustále opakují motivy, které dnešní svět dokreslují. Jde například o různé fastfoody, potravinové řetězce, posedlost jógou či nutnost a zaběhanost každoroční dovolené.

Hodnocení:

Úzký román mladé polské autorky trefně popisuje dnešní svět a činí tak navíc velmi neotřelým jazykem. Tradiční příběhy v knize nečekejte, připravte se ale na řadu intertextuálních odkazů a narážek, které můžete objevit až po několikerém přečtení.

Vydavatelství:
Odeon

Rok vydání:
2014

Překlad:
Barbora Gregorová

72%

Alžběta Bublanová