Filharmonie v Carnegie Hall a Havlova busta v Kongresu

25. výročí sametové revoluce se letos dočká mimořádné pozornosti na americkém kontinentu. Zatímco 16. a 17. listopad se v newyorské Carnegie Hall a národní washingtonské katedrále ponesou v duchu českého hudebního romantismu, 19. listopad bude věnován vzpomínce na Václava Havla, jehož busta bude odhalena v budově Kongresu, sídle parlamentu USA.

Česká filharmonie pod vedením dirigenta Jiřího Bělohlávka je již sedmým dnem na svém americkém turné, během něhož se chystá odehrát celkem 11 koncertů. Filharmonici zahrají ve městech San Diego, Santa Barbara (Kalifornie) a Annapolis (Maryland), vrcholem turné pak bude provedení Dvořákovy nejslavnější symfonie v Carnegie Hall, jejíž tóny se zde rozezní stejně jako tomu bylo o 121 let dříve a měsíc později v době premiéry. Jak upřesňuje generální manažer filharmonie Robert Hanč, dveře do proslulé koncertní síně se filharmonii otevřely až poté, co přistoupila na požadavek z ředitelství instituce, aby v rámci koncertu v prvé řadě zazněla Dvořákova symfonie č. 9 e moll, později zvaná Novosvětská.

Důvod, proč jeho dílo Američané na úkor jiných českých skladatelů tolik protěžují, je ten, že právě Dvořák přispěl ke vzniku jejich národní hudby, která do té doby prakticky neexistovala. Už čerstvě po premiéře Novosvětské 16. 12. 1893 se americký tisk na adresu Dvořáka vyjádřil tímto způsobem: „My, Američané, bychom měli děkovat tomuto českému mistru a ctít ho za to, že nám ukázal, jak máme zacházet s naším vlastním hudebním dědictvím… ˮ (New York Times, 17. 12. 1893). Antonín Dvořák působil v New Yorku v letech 1892 – 1895, během kterých jakožto ředitel spravoval tamější konzervatoř. Stejně jako každý cestovatel, který se při pobytu v cizí zemi snaží co nejvíce poznat danou kulturu a nasát její atmosféru, se i on snažil být vůči novému prostředí otevřený a pokorný. Nebýt této skutečnosti v kombinaci se skladatelovou hudební genialitou, nevznikla by ona slavná symfonie a američtí skladatelé by bez Dvořákova vlivu dost možná nedocenili význam lidové tradice, který skladatel spatřoval právě v černošských spirituálech a indiánské hudbě.

Je dost pravděpodobné, že bychom však nepoznali ani jeho nejslavnější operu Rusalka. Stesk po rodné vlasti, rodině a klidu venkova, který se ve Dvořákově symfonii odráží, totiž není jediným prvkem, který skladatel promítl do své tvorby. Odráží se v ní také láska k pohádkám, kterým zasvětil svoji operní tvorbu, neboť patrně doznal, že českým pohádkám se ve světě těžko konkuruje. Antonín Dvořák byl nejenom mistrem svého řemesla, ale zároveň uvnitř zůstával skromným, jak svědčí dopis, který odeslal svému nakladateli Simrockovi po premiéře: „Milý příteli Simrocku! Úspěch symfonie 15. a. 16. prosince byl velkolepý; noviny říkají, že ještě nikdy žádný skladatel nedosáhl takového triumfu. Byl jsem v lóži, hala byla obsazena nejlepším obecenstvem z New Yorku, lidé tak mnoho tleskali, že jsem se musel z lóže děkovat jako král (nesmějte se!). Vy víte, že se snažím takovým ovacím raději vyhnout, ale musel jsem to udělat a ukázat se!…“

Alespoň z poloviny takové ovace popřejme i hráčům České filharmonie, kteří si pro Carnegie Hall připravili také rapsodii Leoše Janáčka Taras Bulba a Klavírní koncert A dur od Franze Liszta. Posluchači mohou svůj umělecký zážitek spojit i s návštěvou Bohemian National Hall, kde bude od 16. do 21. listopadu k vidění i Dvořákův originální rukopis Novosvětské.

Veronika Dvořáková