Ani v pořadí šestý svazek Kunderových esejů, který přednedávnem zamířil na pulty českých knihkupectví, neztrácí nic z intelektuální ostrosti, jasnozřivosti a filozofické hloubavosti, jež byly typické pro jeho předchozí sbírky. Tentokrát se Kundera ve svých úvahách zabývá černými listinami, exilem i popisem dnešního světa. Hlavně je však dílo opět věnováno literatuře a umění románu.

Nejnovější svazek Kunderových úvah je, stejně jako ten předešlý, složen ze tří samostatných, avšak logicky na sebe navazujících částí. Název nenesou žádný; jednotlivé kapitoly jsou od sebe odlišeny jen za pomoci římských číslic. Ta první je příznačně věnována fenoménu černých listin. Zájem Kundery se však neobrací ke skutečným seznamům zakázané literatury, které známe z historie, a za jejichž vznikem stála katolická církev, nacisté i komunisté, ale k myšlenkovým odsudkům určitých děl v určitých dobách. Nebyl by to snad ani Kundera, kdyby k vyjádření svých idejí nepoužil sérii drobných příhod, které do sebe poznenáhlu zapadnou jako dobře vysoustružená kola hodinového stroje, nebo jako kostičky puzzle.

Tím, koho brněnský rodák snímá z pomyslného pranýře, je Anatol France, jemuž na jméno nemohli přijít zejména surrealisté a Paul Valéry. Obhajoba je to promyšlená, působivá a hlavně obecně platná. Netýká se, a ani se týkat nemá, jen nebohého Anatola France. Kunderovi jde totiž o mnohem víc, o obranu literatury jako takové, a to před neustálou snahou poměřovat kvality jednotlivých děl ideologickým prizmatem. To co totiž Valéry, aniž by si to zřejmě plně uvědomoval, Franceovým románům svého času vyčítal, nebyly ve skutečnosti nedostatky umělecké, ale ideologické. Umělecká díla by ale podle Kundery neměla srůstat s žádnou doktrínou, neměla by sloužit jako opora pro žádný světonázor, ale přinášet nové a nečekané pohledy na svět. Skrz jednotlivé řádky této části navíc celkem jasně vysvítá, proč Kundera nemohl v pozdějších letech najít společnou řeč s českým disentem. Brněnský rodák je totiž věčným skeptikem uvědomujícím si, že všechny ideologie, jaké člověk kdy vymyslel, stojí na vratkých nohách, a proto se nikdy s žádnou z nich plně neztotožní. Je to prostě a jednoduše umělec, jenž bude podrobovat svět svému kritickému pohledu v jakékoli době. Oproti tomu disidenti byli a jsou politici. V té nejzásadnější věci navíc velmi podobní těm komunistickým, věřící ve svou pravdu. Na začátku každého náboženství i ideologie stojí vždy myšlenky, teze a principy, jejichž správnost nelze ověřovat, jimž lze jen věřit. Jenže víra, to znamená ztratit kritickou sebereflexi, přivřít oči a o některých věcech nepochybovat.

Ve druhé části útlého svazku esejů rozšiřuje Kundera „zahradu těch, které má rád“ o několik jmen, které již hojně zmiňoval i ve svých předešlých úvahách. Nepřekvapí proto, že mezi připomínanými autory se objevují literáti jako Francois Rabelais, Hermann Broch, nebo Witold Gombrowicz. Kundera se ale v této kapitole věnuje také literárnímu přínosu Bohumila Hrabala a Josefa Škvoreckého. Zařazen je sem také velezajímavý text, který brněnský rodák napsal v roce 1995 pro německý deník Frankfurter Rundschau při příležitosti stoletého výročí vzniku filmu. Není totiž pojat jako patetická adorace kinematografie, ale naopak jako kritika. „Bez objevu této pohyblivé fotografie dnešní svět by nebyl tím, čím je: tato nová technika se stala, předně, základním činitelem oblbování,“ píše brněnský rodák. Stěžejním textem této části je nicméně nedlouhá, třístránková úvaha o exilu, v níž Kundera dále rozvíjí své myšlenky o poslání a svobodě umělců. Na pomoc si tentokrát bere Věru Linhartovou, která podobně jako on, emigrovala do Francie. Pro oba dva se exil nestal bolestnou ztrátou, ale svého druhu osvobozením; osvobozením od všech někdejších tlaků. Odpověď dává Kundera v textu také na to, jak bychom se na něj měli dívat z hlediska státní příslušnosti. „Když Linhartová píše francouzsky, je ještě český spisovatel? Ne. Stala se francouzským spisovatelem? Ne. Je prostě jinde.“ Něco podobného platí i pro Kunderu. Není to Čech, ani Francouz, snad světoobčan, i když pětaosmdesátiletý spisovatel by s tím asi úplně nesouhlasil, snad jakýsi spisovatelský apatrida, prostě a jednoduše člověk.

Myšlenkově graduje svazek v poslední části, v níž Kundera rozpitvává dvě stěžení díla z pera Curzia Malaparteho – Kaput a Kůži. Jednak se v ní opět vrací k umění románu, k pokusu o definici nadčasového díla, které by mělo být dokonalou syntézou obsahu a formy. Hlavně se však snaží o pochopení současného světa. Činí tak prostřednictvím Malaparteho Kůže – románu, jehož děj se odehrává na konci 2. světové války, tedy v okamžiku, kdy se podle Kundery onen nynější svět rodí. „Nová Evropa se zrodila z obrovité porážky, která nemá v jejích dějinách obdobu; poprvé Evropa byla poražena, Evropa jako taková, celá Evropa.“ Její osvoboditelé, tedy Spojené státy a Sovětský svaz, se zároveň stávají i jejími okupanty. Začíná hegemonie těch druhých. V nekonečném příboji času, v němž „mrtví mají zdrcující převahu,“ jak píše Kundera, se nicméně jeví všechno malicherné, i nynější postavení Evropy.

Hodnocení:

Zatímco předcházející svazky Kunderových esejů kroužily především kolem uměleckých témat, ten prozatím poslední výrazně tuto oblast překračuje a zaobírá se obecnými otázkami lidské existence. Opět je sepsán s nesmírnou jazykovou bravurou, řezavým racionálním ostrovtipem, všudypřítomným skepticismem i lehkou ironií.

Vydavatelství:
Atlantis

Rok:
2014

96%

Pavel BestA