Smíchovské Švandovo divadlo obohatilo svůj repertoár o novou inscenaci s názvem Dům bez Boha, jež pochází z pera uměleckého šéfa a kmenového režiséra smíchovské scény Doda Gombára. Jím zpracovaný příběh o mladém muži, který opustil seminář a s obavami se vrací domů, se dostal až do finále Cen Alfréda Radoka v roce 2008 za nejlepší původní dramatický počin. Nynější představení by nebylo vůbec špatné, kdyby ho ovšem nesrážel výkon hlavního hrdiny.

Celá inscenace je prodchnuta zamýšlením se nad sílou rodinných hodnot, hledáním víry a jejím vlivem na partnerství a osobní život. Sám Gombár dodává, že při zpracování nového titulu vycházel z vlastních zkušeností a reálných příběhů. „Kamarád z pubertální kapely se před mnoha lety z ničeho nic rozhodl, že se stane knězem. Bez zázemí a předešlé osobní zkušenosti. Naopak můj bratranec z bohosloveckých studií odešel, oženil se a žije standardní manželský život. V mém podvědomí rezonoval ten velký životní zvrat mladého muže“, objasňuje výběr tohoto tématu Gombár. Režie příběhu se ujal Petr Štindl.

Příběh pojednává o mladém studentu teologie Markovi, který se s obavami vrací do rodné vesnice, poté co se těsně před vysvěcením rozhodl opustit kněžský seminář. Doma se shledává s matkou, dvěma staršími bratry, ale i s mnoha otazníky své nevyřešené minulosti, které jej jako halloweenští duchové na každém kroku pronásledují. Markův otec je již dva roky po smrti, ale zbytek rodiny až nyní musí nalézt nějaký řád a především společnou cestu, tak aby vůbec mohla rodina i dál vydržet pohromadě. Námět sám o sobě není vůbec špatný, efektivně je zasazen do ponurého období dušiček. Na tomto místě je třeba pochválit scénografii Lucie Labajové, která je dosti ilustrativní – plná nábytku, hřbitovních svíček a podzimního listí. Mimochodem v inscenaci je velmi dobře nastíněn také aktuální problém boje památky zesnulých s moderním Halloweenem.

Scénáristicky se hře dá vytknout snad jen to, že tak trochu tápe ve svém pojetí. Na jednu stranu se snaží být vážným tragickým příběhem nesnadného návratu mladého muže, který zklamal svou matku, bratry a kdysi i bývalou lásku, na stranu druhou si v sobě nese i komediální prvky, nad kterými se diváci upřímně zasmějí. Hned v úvodní scéně dochází k vážnému dialogu Johanny Tesařové, která velmi přesvědčivě ztvárňuje zklamanou a zranitelnou matku mladého Marka v podání Tomáše Červinky. Nabýváme tak dojmu, že se bude jednat o vážně pojaté drama, ovšem až do okamžiku, kdy na scénu vkročí Markův nejstarší bratr Richard, jehož na divadelních prknech smíchovské scény bravurně ztvárňuje Robert Jašków. Jeho postava železničáře představuje typického domáckého muže, který podléhá stereotypu a každodennímu koloběhu ve složení – práce, hospoda a gauč s televizí. Jašków je ve své roli prostoduchého vesničana brilantní, ať už popíjením v místní hospodě (skvělá scénka s píšťalkou namočenou v půllitru piva), povalováním se v trenýrkách na gauči, ale i vtipně pojatým koktáním. S touto postavou dostává vážně laděná hra určitý komediální prvek, který zlehčuje jinak silný a vážný hlavní příběh. Avšak ruku na srdce. Nebýt Jaškówovy postavy, inscenace by se trochu dlouze a lopotně vláčela a diváky uspávala.

Horší je to však s ústřední postavou Marka. Jeho představitel Tomáš Červinek je (možná i díky mladému věku) dosti nepřesvědčivý. Je vidět, že se s rolí mladého muže s rozervanou duší dost pere. Ve vážně laděných scénách působí křečovitě. Zapomíná zapojovat mimiku obličeje a jen se strnulým výrazem ve tváři odříkává své repliky. Naopak uvolněně a více přirozeně působí v komediálně laděných výstupech. Kupříkladu noční scéna, ve které jej svádí ovíněná švagrová (Andrea Buršová), nebo když společně s bratrem Ondřejem (David Punčochář) hraje na bicí a oživuje tak vzpomínku dávno rozpadlé punkové kapely, není v jeho podání špatná. V závěru, kdy pronáší sáhodlouhý monolog, v němž seznamuje diváky s někdejšími tajemstvími a úmyslem opět opustit rodinu, ale opět Červinek tápe. Se zastřeným hlasem a přepjatě projevovanými emocemi mu nelze jeho postavu uvěřit.

Závěrem snad ještě dodejme poslední drobný poklesek, jímž je začleňování zbytečných epizodních postav do inscenace. Takovou figurou je kupříkladu Markova kmotra ztvárněná neherečkou Petrou Štanclovou, jež se objeví v druhé části hry, prohodí pár banálních slov a zase nenápadně zmizí. A divák se ptá: „Ale proč vlastně?“ Za úvahu by možná také stálo vypustit úplně z inscenace postavu někdejší Markovi přítelkyně Kateřiny, která je předmětem sváru mezi ním a jeho bratrem Ondřejem. Dívka, o níž se ve hře neustále mluví, se objeví na scéně až v posledních deseti minutách, pronese dvě, nebo tři věty a zase zmizí. Lepší by tak zřejmě bylo, kdyby zůstala podobně jako paní Colombová, postavou jen imaginární.

---

Hodnocení:

Jak již bylo výše zmíněno, ocenit je na prvním místě scénografii – nejen líbivé divadelní kulisy, ale i změnu jednotlivých scén, díky nimž v inscenaci chybí tzv. hluchá místa. Námět hry jako takové je bezpochyby zajímavý a silný, avšak scénář tu a tam přeci jen drhne a tápe. Tomáš Červinek se snad v průběhu sezóny dokáže se svou rolí zdárněji poprat a zdokonalit tak svou divadelní postavu. I přes určité nedostatky má nový titul ve velkém smíchovském sále divákům co nabídnout a díky komediálně laděným scénám minimálně alespoň nenudí.

60%

Markéta Texlerová