Jen pár měsíců poté, co francouzský spisovatel Patrick Modiano obdržel Nobelovu cenu za literaturu, přišlo nakladatelství Mladá fronta s reedicí jedné z jeho nejoceňovanějších knih. Na pultech českých knihkupectví se tak před nedávnem znovuobjevil jeho román Ulice Temných krámků, zabývající se tématem paměti, minulosti, a zapomnění, jimž se francouzský romanopisec věnuje dlouhodobě.

Když ve čtvrtek 9. října loňského roku v jednu hodinu po poledni oznámil tajemník Švédské akademie Petr Englund novinářům jméno nového nositele Nobelovy ceny, způsobil tím malý šok. To, že by si nejprestižnější literární ocenění, které lze dnes získat, odnesl právě Patrick Modiano, očekával jen málokdo. Mezi nejžhavější favority byli počítáni Haruki Murakami, Ngũgĩ wa Thiong’o a Světlana Aleksijevičová. Šance se dávaly také básníku Adonisovi, romanopisci Philipu Rothovi, nebo boloňskému profesoru sémiotiky Umbertu Ecovi. Výčet potenciálních výherců byl však výrazně širší. Jméno Patricka Modiana se ale v žádném seznamu možných oceněných neobjevilo. O to větší překvapení samozřejmě následně vzbudilo. I když jisté signály tu přeci jen byly. Modianovy šance na zisk Nobelovy ceny za literaturu během posledního týdne před udělením ceny vzrostly ze 100:1 na 10:1, což vyvolalo dohady o možném uniku informací ze Švédské akademie.

Údiv, který po slovech Petra Englunda, mezi novináři i literárními odborníky zavládl, není příliš těžké pochopit. Přestože devětašedesátiletý autor v průběhu života napsal už přes třicet románů, do angličtiny jich bylo dodnes přeloženo jen šest. Ani v jiných jazycích si přitom nevede francouzský romanopisec o mnoho lépe. V češtině v minulosti postupně vyšla čtveřice Modianových textů. Tři z jeho knih ale spatřily světlo světa ještě za minulého režimu. Jednou z nich byl i román Ulice Temných krámků, který se na sklonku právě uplynulého roku rozhodlo znovu oprášit a vydat nakladatelství Mladá fronta, které ho poprvé na český, respektive tehdy ještě československý, knižní trh uvedlo v roce 1983. K podobnému kroku se pak zhruba ve stejný čas odhodlalo také vydavatelství Barrister & Principal, jež pro české čtenáře přichystalo druhé vydání Modianova útlého svazku nazvaného Dora Bruderová.

„Jeho díla jsou krátká, čítají leckdy sto třicet či sto padesát stran, ale vždy jde o variace na stejná témata: paměť, ztrátu, totožnost, hledání,“ nechal se slyšet Petr Englund při objasňování důvodů, proč porotci udělili Nobelovu cenu za literaturu právě Modianovi. Přesně tato slova lze přitom vztáhnout i na Ulici Temných krámků, kterou takřka dokonale vystihují. Román je i přes autorovu mimořádnou literární plodnost možné považovat za jeho stěžejní dílo. Rodák z pařížského předměstí ji vydal v roce 1978 a ještě téhož podzimu si za ni odnesl Goncourtovu cenu. Dílo je to vskutku kratičké; má jen 157 stránek a jde o jednu z Modianových variací na téma paměti a lidské identity.

Už při samotném započetí četby je zřejmé, že Ulice Temných krámků je románem po všech stránkách postmoderním. K rozvíjení základního příběhu totiž Modiano využívá pokleslého literárního žánru – v tomto případě detektivky, jež mu slouží coby katalyzátor dalších událostí a situací. Autorův styl je racionálně střízlivý, decentní, a lakonicky přesný. Modianovy věty se tak neplazí po délce několika stran, jak to čtenáři znají kupříkladu z děl magických realistů, ale jsou uťaty hned v zárodku; jsou krátké a svěže vitální. Snad se dá dokonce říct, že podobně jako francouzská móda si i Modiano libuje v jednoduchosti a eleganci. To důležité, jak se na správný postmoderní román sluší, je nám navíc sdělováno až v druhém plánu. Zatímco detektivní zápletka graduje, z textu se postupně vynořují nezřetelné nadčasové motivy, o něž Modianovi ve skutečnosti jde.

Ústřední osobou románu je jistý Guy Roland, soukromý detektiv, který o deset let dříve ztratil paměť a nyní se snaží zrekonstruovat vlastní minulost. Vydává se po domnělých i skutečných stopách, honí se za přeludy, navštěvuje místa, která by měl znát a pokouší se rozpomenout, vlastní minulost mu však stále proklouzává jakoby mezi prsty. V druhém plánu tak román pojednává o neopakovatelnosti a nezaměnitelnosti jedince a jeho životního příběhu v nikdy nekončícím příboji času. Mezi řádky, potopíme-li se do textu ještě hlouběji, lze však rozeznat ještě další nezřetelné motivy. Modiano svůj nedlouhý román samozřejmě zabydluje i vedlejšími postavami, skrz něž se hlavní hrdina pokouší dobrat své minulosti. Pokud je něco spojuje, pak je to tragický osud, zármutek a zpravidla i nechuť vzpomínat. Spodní proud románu se tak dotýká nechuti francouzské společnosti vracet se k tíživým okamžikům vlastních dějin, zejména těch spjatých s 2. světovou válkou, symbolem potupy a poroby, snahy zapomenout, vymazat toto období z paměti národa, navždy ho pohřbít pod příkrov ubíhajících let. Sám Modiano s tím měl koneckonců vlastní osobní zkušenost. Dlouho kupříkladu tvrdil, že se narodil v roce 1947, i když ve skutečnosti přišel na svět už v roce 1945. Když navíc v roce 1968 vydal svou prvotinu, nepohodl se kvůli ní s otcem. Kniha totiž vypráví o židovském obchodníkovi kolaborujícím za války s nacisty, v jehož příběhu se zřejmě Modianův otec poznal. Možná, že tehdy mezi nimi padlo něco na způsob: „Proč se v tom vůbec babráš, proč to nenecháš být, vždyť je to minulost. Zapomeň na to.“

Hodnocení:

I přes nesporné kvality Modianova románu, které si však vychutná jen pozorný a senzitivní čtenář, lze mít k dílu několik výhrad. Pokud Milan Kundera ve svých esejích kritizuje Alexandra Solženicyna za to, že ještě předtím, než otevře jeho knihu, už ví, co mu v ní známý ruský spisovatel bude chtít sdělit, to samé lze vztáhnout i na Modianův román. I v tomto případě je hned od úvodu jasné, o čemže kniha je a bude. Hlavní příběh by se přitom nikdy neměl stát zbytnou součástí uměleckého díla, pouhým lešením pro jeho filozofickou podstatu, což se v daném případě děje, ale být jeho integrální a neoddělitelnou součástí.

Vydavatelství:
Mladá fronta

Rok:
2014

Překlad:
Václav Jamek

76%

Pavel BestA