Je tomu jen pár měsíců od chvíle, kdy Vila Štvanice po dlouhých letech, během nichž zela prázdnotou a její omítka se nezadržitelně drolila na zem, našla nové využití. Loni v létě zde totiž natrvalo zakotvily dva divadelní soubory, které místo proměnily ve svébytný kulturní prostor. Jednou z prvních a zároveň i nejúspěšnějších inscenací, jež ve vile vznikla, je hra nazvaná Explosis, věnovaná Vladimíru Boudníkovi, enfant terriblu české výtvarné scény, pro nějž Bohumil Hrabal vymyslel poetickou přezdívku Něžný barbar.

Ostrov Štvanice dlouhodobě patří mezi nejopomíjenější místa v našem hlavním městě. Tomu odpovídá také stav zdejších budov, který je v mnoha případech naprosto katastrofální. Už jen vstup na něj z Hlávkova mostu je díky rozbité fasádě někdejšího diskotékového klubu dosti otřesný. Jedna z dominant ostrova, slavný zimní stadion ze 30. let minulého století, odtud navíc před čtyřmi lety zmizela. Město ji, i přesto, že byla budova památkově chráněná, nechalo zbourat. Do stadionu se totiž díky nekvalitní údržbě pustili červotoči a prakticky celou ji sežrali. O nic lepší to přitom donedávna nebylo ani s domem čp. 858 známým jako Vila Štvanice. Klasicistní rezidence postavená v roce 1825, v níž se kdysi nalézal slavný taneční sál Růžodol a na konci minulého století zde sídlilo ředitelství hudební firmy Bonton, byla v posledních letech prázdná a chátrala.

O tom, že budova neskončí podobně jako někdejší zimní stadion, se de facto rozhodlo v roce 2013. Onoho léta v ní totiž členové divadelního souboru Tygr v tísni, tvořeného studenty a čerstvými absolventy DAMU, sehráli svůj site-specific projekt Golem. Místo se jim přitom tak zalíbilo, že následujícího roku spojili síly se souborem Geisslers Hofcomoedianten a společně od Magistrátu získali povolení k proměně památkově chráněné budovy na kulturní svatostánek. „VILA je osamoceným objektem, její provoz tedy nikoho neruší. V přízemí bývala tančírna, proto je dnes poměrně snadné vybudovat v klenutém prostoru divadelní a koncertní sál,“ nechala se tehdy slyšet dramaturgyně Tygra v tísni Marie Nováková. V listopadu loňského roku pak oba soubory uvedly ve vile své premiéry. Zatímco Geisslers Hofcomoedianten vsadily na Dvě komedie v komedii od G. B. Andreiniho, Tygr v tísni zde debutoval hrou Explosis, jež přilákala zájem médií a vysloužila si od nich i velmi solidní hodnocení.

Představení, jehož název je odvozen od uměleckého směru, který Vladimír Boudník vymyslel a jemuž zůstal po celý život více méně věrný, tedy explosionalismu, přetavujícímu asociace všednodenní reality do zvrásněných brutalistních grafik, pojednává o životních eskapádách tohoto žižkovského svéráze. Scénář autorské dvojice Nováková, Burianová je zjevně inspirovaný jak Hrabalovou povídkou Něžný barbar a její filmovou adaptací z roku 1989, tak čerpá náměty z Boudníkových deníků a poznámek. Divák tak před sebou má notoricky známou mudrlantskou trojici Boudník, Bondy, Hrabal. Spíše než, že by šlo o ucelený a na sebe perfektně navazující text, jde o kaleidoskop složený z většího množství expresivně laděných obrazů a výjevů. Samotná hra se rozjíždí pomalu a poněkud lopotně. Poznenáhlu, tak jak jsou události pojímány čím dál tím konkrétněji, získává hra na spádu a dramatičnosti.

Po herecké stránce zaujme zejména obsazení Kateřiny Císařové do role Egona Bondyho, s níž si docela obstojně ví rady. Lehce přisprostlé výkřiky, jimiž básník za života proslul, znějí z jejích úst ještě neuvěřitelněji, než tomu bylo zřejmě kdysi u křehce působícího Bondyho. Představení však herecky táhne Šimon Krupa v roli Vladimíra Boudníka, jemuž se daří plynule a přesvědčivě přecházet z jedno extatického výlevu umělcovy duše do dalšího. Zatímco na začátku je rozverně veselý a zábavný, stejně jako hra samotná, postupně upadá do stále větší deziluze a beznaděje. Přesně tím vším si prošel i sám Boudník, po válce očarovaný moderním uměním a nabitý tvůrčí energií, která z něj však velmi rychle začala vyprchávat, ať už vlivem nadměrné konzumace alkoholu, nedostatku peněz, uznání, nebo milostných zklamání završených rozvodem.

Pochválit lze také zdařilou scénografii – jednoduchou, efektní a plně využívající genia loci daného místa. Jsou to právě unikátní prostory Vily Štvanice, které dodávají hře tu správnou a neopakovatelnou Boudníkovskou atmosféru. Obité zdi až na dřeň červených cihel a stropní trámy jako lidské žebroví souzní se životem a dílem známého grafika, jenž ukončil svůj život oběšením, takřka dokonale. Do centra tohoto podivně útulného prostoru umístil scénograf Marek Špitálský rozměrný lis. Ten na jevišti ještě doplňují dvě židle a zavěšené rámy, snad jakási imaginární okna, která jsou připevněná na elastické gumě, takže se po doteku některého z herců lehce zhoupnou a zapruží. Ne všechno je ale ve hře tak perfektní jako samotná scéna. Kromě rozvleklého úvodu, jemuž by neuškodilo drobné prokrácení, sráží inscenaci několik hlušších pasáží, kdy se spíše sní a chodí, než že by se hrálo.

Také výkony tří hlavních protagonistů jsou možná až příliš civilní na to, jak emocionálně vypjaté scény se v závěru inscenace objevují. Těžko ale od takto mladých herců očekávat, že by se jim podařilo vcítit se a následně věrohodně ztvárnit rozpolcené a život utrmácené čtyřicátníky, kteří za sebou mají desítky a stovky probdělých nocí, nervových kolapsů, hádek, zklamání a v případě Boudníka i několik dlouhodobých pobytů v psychiatrické léčebně. Koneckonců už jen jejich svěže mladistvý vzhled jim v tomto úsilí klade takřka nepřekonatelnou překážku. Po většinu představení jsem si navíc říkal, na kolik je inscenace pochopitelná pro někoho, kdo nezná Boudníkův životní příběh, potažmo Hrabalova Něžného barbara. Obávám se, že pro člověka, který o Vladimírkovi nikdy neslyšel, bude hra jen velmi obtížně srozumitelná. Celkový dojem, který Explosis vyvolává, je ale jinak víc než pozitivní. Může za to i efektní závěr plně využívající možností, jež Vila Štvanice nabízí…

---

Hodnocení:

Hovořit o svěžím větru tuzemské divadelní scény by asi bylo příliš odvážné a navíc lehce zavádějící. I přes drobné neduhy, které lze hře vytknout, představuje Explosis solidní základ, na němž mohou zdejší divadelníci stavět. Pokud se v budoucnu vyvarují některých výše zmíněných chyb a najdou dostatečně silnou a podnětnou látku, máme se zřejmě na co těšit. Už teď to totiž není vůbec špatné.

70%

Pavel BestA