Jen pár měsíců poté, co spatřil světa v pořadí šestý svazek Kunderových esejů nazvaných Zahradou těch, které mám rád, se brněnské nakladatelství Atlantis rozhodlo na pulty českých knihkupectví vyslat další soubor precizně vysoustružených úvah tohoto slavného českého rodáka dlouhodobě žijícího ve Francii.

Sbírka, jež spatřila světlo světa na konci minulého roku, nese lakonicky prostý, zároveň však maximálně výstižný název. Jmenuje se O hudbě a románu. Ve svazku totiž Kundera prostřednictvím krystalicky čirých analýz propojuje své dvě velké celoživotní lásky; lásku k hudbě a lásku k románu. Spojení to může být pro někoho na první pohled neotřelé, má ale svůj zcela pragmatický důvod. Jak sám autor připomíná už na záložce knihy, jde o dva druhy umění, která „patří Evropě více než kterákoli jiná, protože právě ona Evropu tvořila.“ K jejich sezdání je přitom Kundera víc než povolaný. Obě ho učarovala už v mládí a věnoval jim proto nemálo času a zájmu. Na utváření Kunderových názorů v oblasti hudby měl jistě jako první vliv jeho otec Ludvík, který byl nejen významným hudebním teoretikem a pedagogem, ale také žákem Leoše Janáčka. Sám Kundera navíc už od dětství hrál na klavír a později studoval kompozici u Pavla Haase a Václava Kaprála. Jde tak o odborníka na slovo vzatého, což dvojnásob platí pro oblast literatury.

Pro osvětlení toho, jakým způsobem proslulý brněnský rodák své úvahy koncipuje a komponuje, může posloužit název útlé knížky. Stejně úsečný, věcný a výrazově přesný je i charakter jeho zamyšlení. V době přející přebujele rozvláčným traktátům, zpravidla přehršlí slov zakrývající absenci hlubší idey, jde tak o čtivo mimořádně osvěžující. Po kompoziční stránce se Kundera inspiruje Nietzscheho systematikou, o níž pojednává v závěru svého svazku. „Kniha je vystavěna na základním tématu, které je definováno názvem knihy; různé části pojednávají různá témata vyplývající ze základního tématu knihy,“ dočítáme se. Tento model Kundera dál rozpracovává a přizpůsobuje vlastním potřebám a cílům. Svazek se tak skládá z velkého množství kratších a delších kapitol uvozených buď číslem, nebo heslem, jež tvoří dvě na sebe navazující části. Obě přitom pocházejí z Kunderova souboru esejí Les Testaments trahis (Zrazené testamenty), který francouzsky vyšel roku 1993 a za nějž autor obdržel cenu americké Společnosti hudebních skladatelů.

Při svém historickém exkurzu do dějin hudby a románu se Kundera odhodlává k rozkrojení jejich historie na dva poločasy. Zatímco pro ten první je charakteristická neexistence svazujících pravidel, díky čemuž je umělecké dílo svébytným vesmírem řídícím se vlastními zákony, které mu dává sám autor, pro ten druhý, který se snaží potlačit ten první, je to naopak snaha o systémovost a systematičnost. Hudbě tehdy dominuje melodie, románu popisnost. K oněm dvěma poločasům autor následně přidává ještě čas třetí, moderní. Znalci sportovní terminologie by možná dodali přiléhavější termín; prodloužení, kdy se zúročují výsledky obou předcházejících poločasů a kdy platí vlastní specifická pravidla hry. Pro něj je typický „návrat ke kořenům“, oproštění se od zavedených principů a opětovný návrat k absolutní svobodě uměleckého díla.

V druhém plánu nového svazku se pak Kundera zabývá tématy, jimž se věnoval už ve svých předešlých sbírkách úvah. Opět se tak vrací k problematice exilu a exulantství, originality a eklekticismu a staví před nás zástup těch, které má rád. Pouští se do rozboru děl Bacha, Stravinského, Schönberga nebo Janáčka na poli hudebním; Kafky, Musila a Thomase Manna na tom literárním. Polemizuje s názory Theodora Adorna a André Bretona. Úspěšně navíc v útlé knížce o necelých sto stranách bojuje s tím, čemu říká teror srdce, tedy neustálé snaze kritiků a čtenářů poměřovat kvalitu uměleckých děl prostřednictvím citové odezvy, kterou v nich dané dílo vyvolá. Právě to je shodou okolností tím, co bývá v Čechách Kunderovým románům nejvíce vyčítáno – tedy jakýsi vnitřní chlad, vykalkulovanost a vypočítavost, jež z nich údajně čpí. Jednoduše řečeno jsou podle některých „málo živočišné“. Proto nezbývá než tuto recenzi zakončit otázkou, kterou si na straně 21 pokládá sám autor a jež zní: „Skončíme už jednoho dne s touhle imbecilní sentimentalistou, s tímhle terorem srdce?“

Hodnocení:

Zatímco předešlá sbírka úvah zabíhala k obecnějším postřehům o fungování a podobě lidské společnosti, nynější svazek je více orientován na umění. Kundera se, i vzhledem ke svému celoživotnímu zaměření, soustředí především na dvě oblasti, a to na hudbu a literaturu. Snad to nepřeženu, když řeknu, že je to svatba z rozumu i z lásky.

Vydavatelství:
Atlantis

Rok:
2014

94%

Pavel BestA