Předchozí článek
Na prkna brněnské Reduty nejistě dosedla Černá labuť
Publikováno 23 Úno 2015
Minulý týden proběhla v divadle Reduta premiéra bestselleru Černá labuť. Vzhledem k tomu, že jde o adaptaci náročného ekonomicko-filozofického traktátu, už dopředu bylo jasné, že převést autorovy myšlenky na divadelní prkna bude nesmírně složité. Výsledek to víc než potvrzuje.
Když před více jak sedmi lety spatřil světlo světa čtyřistastránkový svazek nazvaný Černá labuť, způsobil ihned po svém vydání nemalý poprask. I vyhlášený londýnský deník The Times tehdy nešetřil superlativy a hovořil o knize, která „změní moderní myšlení.“ Jde totiž o dílo vskutku pozoruhodné, a to jak svou intelektuální bryskností, erudovaností, nadhledem, humorem, tak i jazykovou výstavbou. Jeho autor – úspěšný americký finančník libanonského původu Nassim Nicholas Taleb, v něm popisuje fenomén ‚černé labutě‘, označující nepředvídané jevy a události, mající dopad na životy jedinců i celé společnosti. Na tyto jevy Taleb pohlíží především jako ekonom a analytik.
Ačkoli se s adaptacemi knižních předloh na divadelní jeviště u nás v posledních letech roztrhnul pytel, že se dramatizace dočká také Talebovo pojednání, se očekávat úplně nedalo. Černá labuť totiž není románem v klasickém slova smyslu. Tedy nejde o ucelený příběh s jednotným dějem. Snad právě proto se mladý slovenský režisér Braňo Holiček při převodu knihy na divadelní prkna rozhodl pro metodu řízené improvizace. Šest skvělých herců tak hodinu a půl baví diváky krátkými skeči, útržkovitým připomínáním zásadních dějinných událostí i vlastních zkušeností ze života. Přestože herecké nasazení je více než stoprocentní, inscenaci to v žádném dalším ohledu nenaplňuje. Smyslově ji drží pohromadě pouze její forma a nic nepřibližuje ani neinterpretuje poselství Taleba…
Během představení střeží herecké počínání černá labuť, zavěšená nad čistě bílou, možná až nepříjemně sterilní scénou. Jedinými přítomnými předměty jsou světlé židle, často využívané při skupinových scénách. Herci v jednoduchých bílých kostýmech ztvárňují, co chvíli někoho jiného. Jednotlivé promluvy jsou vždy soustředěny anfas s upřeným pohledem do hlediště. Zaznívají věty jasně související s našimi i světovými dějinami, dále osobní vyznání nebo fráze našich politiků. Většina z nich diváka snad i pobaví, nemá však žádný další přesah. Jestliže Taleb došel ve své knize k závěru, že se jako lidé snažíme předvídat budoucí děj ze svých i cizích zkušeností a docházíme tak ke zjištění, že žádná předešlá zkušenost nám nepomůže, inscenace žádné poselství ani závěr nemá, nezastupuje žádné stanovisko. Pouze hravou formou srší jednou frází za druhou a k ničemu se nedostává.
Nemluvě o tom, že Taleb se z velké části věnuje ekonomické situaci a událostem, které často zasáhly celé lidstvo. Potom se zdá být zcela bezpředmětné nabízet divákovi, byť velmi vtipně podané, hvězdy pop-music minulých desetiletí a podobně. Za zmínku ale určitě stojí poslední scéna, kdy se na forbíně objeví stůl s mikrovlnnou troubou, několika ingrediencemi a Romanem Blumairem coby Láďou Hruškou. Po skvělé imitaci tohoto národem opěvovaného kuchaře a detailnímu popisu ‚smažáku z hrnečku‘, Blumaier opravdu smažený sýr před zraky diváků připraví. K překvapení všech ho celých pět minut nechá v troubě. Ostatní herci, sedící na židlích podél scény zachovávají po celou dobu naprosto kamennou tvář. Při této dlouhé, nikoliv však zdlouhavé, scéně se nelze ubránit smíchu.
Hodnocení:
Velmi dobré herecké obsazení si skvěle poradilo s improvizací a množstvím pantomimických scén. Bohužel ale celý kus působí jako ‚velká řachanda‘ bez stopy Nassima Taleba a jeho úvah.
55%
Magdaléna Baumannová
Rozporuplné představení; některé „scénky“ jsou velmi trefné, hluboké a nezřídka i vtipné, jako celek ale představení skutečně moc nefunguje. Chtělo to podle mě vymyslet nějaký stěžejní příběh, který by se vinul napříč celou inscenací. Takhle jde o jakýsi rozbitý kaleidoskop. Jednotlivá sklíčka jsou mnohdy krásná, ale nenabízejí než krátké pobavení.
Chvílemi dosti vtipné, toť ale vše. Chybí tomu nějaká hloubka.
Mě představení doslova nadchlo. Jde sice o jakýsi kaledoiskop, ovšem nebývale vtipný a vypointovaný. také jednoduchá scéna se myslím autorům inscenace velmi povedla. A herecké výkony jsou víc než obstojné.
Dojmologie aneb Dnešní stav kritiky
„Kritičnost“ teatroložky Baumannové je lichá, neboť je založena na kompilaci, deskripci, explicitnosti, konzervativnosti a apriorní negativitě.
Po četbě „recenze“ bych nejraději užil argumentu ad hominem, ale není to můj styl. V subtilním zákoutí duše pevně věřím, že chce dělat kritiku věcnou, jasnou a zřetelnou. Také věřím, že Talebovu knihu četla nebo ji alespoň držela v rukou ex post. Je mi tedy záhadou, proč neprojevila při „kritice“ svou invenci a uchýlila se pouze ke kompilaci informací, které kolují na internetu, a reflexi svých dojmů prizmaty „univerzitní“ kritiky a jakýmisi estetickými zásadami, jejichž podmíněnost je namnoze dána pouze nezralou zkušeností a determinismem jakési estetické normy.
In medias res
Nejasnost argumentace je tristní: „Smyslově ji (inscenaci – pozn. autora) drží pohromadě pouze její forma a nic nepřibližuje ani neinterpretuje poselství Taleba…“ Velmi rád bych od slečny Baumannové slyšel konkrétní argumentaci. Co je poselství Taleba? Proč má inscenace interpretovat poselství? Jakou komparaci jste v této věci provedla? Nebudu hádat: žádnou.
V „kritice“ se projevil se také jakýsi estetický determinismus: „..možná až nepříjemně sterilní scénou…“ Sterilita je rozbíjena barevností. Herci musí nahradit scénu a artefakty. Slečna byla vyvržena z rovnovážného stavu a usídlila opět v jiné rovnováze. Bravo: stereotyp kritikův byl rozrušen. Je potřeba se ptát, nikoli konstatovat. Tázat se: Je scéna (forma) adekvátní obsahu? A proč? Postrádám jakékoli sylogismy tohoto typu.
Nepřípustné hodnocení se projevuje také u kostýmů herců: „Herci v jednoduchých bílých kostýmech ztvárňují, co chvíli někoho jiného.“ Opět je nutné se ptát. Nadto anonymizace herce je deklarováním zalidněností inscenace. Já viděl desítky postav a nové kolektivně-existenciální drama. Procházel nahodilými cestičkami. Byli jsme všichni spolu a přesto sami.
Dalším pravidlem podobných „recenzí“ je defektní aposteriorismus: „…snad i pobaví, nemá však žádný další přesah…“ Tento způsob aposteriorní racionalizace světa kritizuje sám Taleb. Kromě otevřených otázek mi v takových typech projevů chybí otevřenost a homo ludus.
Slečna Baumannová si naneštěstí nepamatuje, že nám po celá desetiletí vnucoval stanoviska, ale je-li vzdělána, pak by mohla mít alespoň znalosti, když už ne zkušenosti: „… (inscenace) nezastupuje žádné stanovisko. Pouze hravou formou srší jednou frází za druhou a k ničemu se nedostává.“
Opět veliký omyl shledávám v tom, že se slečna upíná na Talebovy nejjasnější exempla (ekonomické situace a události, které často zasáhly celé lidstvo), avšak existenci soukromých labutí Taleb nepopírá. Naopak.
Plochost hloubky porozumění a velikost smíchu slečny Baumannové prokazuje její explicitní deskripce kauzy mikrovlnka, jíž přičítá pouze epizodní roli. Pokud by však trvala na naraci velkopříběhu: sýr je naším světem, je složen z jednotlivých ingrediencí (nahodilostí i nutností). Ale nevím, nevím.
Tvrdé jádro
Je apriorní negativita nepostradatelnou součástí dnešní divadelní kritiky?
Empatie a substituce repliky za empirii, explikace prožívání a chování jednotlivce nejsou silnou stránkou. Baumannová evidentně ráda obnaženou explicitnost a patos: „Krása celého příběhu tkví v intimním sdělení pocitů. Naprosto odlišní muži s protichůdnými názory si padnou do náručí jako nejlepší přátelé a v závěru si vymění své křížky, jež nosí na krku.“ (in http://generace21.cz/14096-kdo-k-smrti-miluje-nastasju-filippovnu/). Baumannová nemá svůj velký příběh a je arbitrem, který na nahodilosti a individualismus pohlíží normativně scholastickými měřítky. Za to konzervativnost je jí bytostná: „Provedení je možná zábavné, ale naprosto prázdné.“ (http://generace21.cz/7028-dekadentni-party-pod-visnemi/). Typické je aposteriorní osmyslování: „Člověka napadá, proč je takový titul vůbec nasazován a co má dnešní společnosti sdělit.“ (in http://generace21.cz/8529-tiha-smutku-zustala-lezet-na-jevisti/).
Velmi výživné je však resumé: „Velmi dobré herecké obsazení si skvěle poradilo s improvizací a množstvím pantomimických scén. Bohužel ale celý kus působí jako ‚velká řachanda‘ bez stopy Nassima Taleba a jeho úvah.“ Nevím, zřejmě jsem byl na jiném představení, ale naopak neustálé sylogismy, konkluze a citace Taleba mne trošku rušily. Mno… úvahy jsou přímo citovány, formálně jsou realizovány jak formálně, tak také obsahově.
Slečno Baumannová, pokud máte kritiku skutečně ráda, vřele Vám doporučuji metodu komparační a analytickou a pokud možno více zvídavosti a důvtipu. Kritika nezaložená na faktech, argumentaci a oddávající se hříšné ipsaci svého estetického dojmu, stereotypu a determinismu je výkřikem grafomanického individua.
Vaše postřehy jsou ucházejí, ale trochu mi přijde, že jste nepochopil, že slečna psala „recenzi“, což jaksi neodpovídá Vámi daným požadavkům, které spíše směřujete na věděckou práci. Trochu to působí jako snaha absolventa filozofické fakulty předvést světu své intelektuální dovednosti a oprášit si latinské pojmy.
Vaším způsobem by se dala „roznést na kopitech“ jakákoliv recenze třeba i od kritika všech kritiků F. X. Šaldy. Kritika je subjektvní a tím se liší (a chce se lišit!) od vědecké práce, aby si ji čtenář našel a chtěl přečíst (ten pocit- sám bych to líp neřekl).
Mimochodem, já také se slečnou Baumannovu nesouhlasím. Podle mého názoru to bylo ještě horší. Některé vtípky, které byly tak očividné, že by je ani Petr Novotný v nejlepších letech nevypustil z úst mne opravdu přiváděli k myšlenkám, jaké to je umřít a již víc nic z toho neslyšet.
Poselství knihy, která reagovala na určité vědecké „axiomy“, byly akorát plitce převedeny na to, že „se v životě občas něco děje jinak, než si naplánujeme.“ Aha, děkuji pěkně za otevření očí všem, kteří se na těchto divadelních babovřeskách podíleli.
Dobrý den,
Černou labuť jsem neviděla a prozatím se na ni nechystám, věřím, že je to nejlepší představení, které jsem neviděla, ale o některých věcech je lepší snít než je zažít na vlastní kůži.
Ráda bych však reagovala na Váš komentář, pane Drahoši, pokud to, co píšete myslíte upřímně, vážně a není to pouze komentář z nudy, myslím, že byste měl vyhledat odbornou pomoc. Nemyslím to zle, jen mluvím ze své vlastní zkušenosti a čím dříve, tím lépe. Vím o někom, kdo by Vás mohl nasměrovat, pokud máte zájem věci řešit a ne si pouze stěžovat.
Přeji hezký den!
S autorkou zcela souhlasím. Nenapsala bych to líp.