Předchozí článek
Arthur Breisky
Publikováno 04 Úno 2009
V království chimér
Jen málokdo dnes již zná jméno talentovaného českého básníka, esejisty a překladatele přelomu 19. a 20. století Arthura Breiského. Přesto jeho život a dílo jistě stojí za povšimnutí a za delší zmínku.
Arthur Vincenc Josef Breiský se narodil v roce 1885 v Roudnici nad Labem do rodiny komisaře finanční stráže. Jeho dětství a dospívání bylo poznamenáno neustálým stěhováním. Rodina nejprve odešla z Roudnice do Vysokého Mýta, poté se stěhuje do Prahy, kde Breiský vychodil tamní reálku. Své první statě v této době začíná podepisovat uměleckou zkráceninou svého příjmení Breisky. Po prodělaném tyfu, který jen zázrakem neskončil jeho smrtí, přestoupil Arthur do lounské reálky, kde se na hodinách tance seznámil s Boženou Dapecí. Maturitu na tamním gymnáziu nakonec nesložil, neboť při zkoušce z dějepisu odmítl titulovat Františka Josefa I. Jeho veličenstvem císařem a králem prvním.
Je tomu již dlouhých dvanáct let, kdy nakladatelství Thyrsus vydalo tři svazky označené jako Spisy Arthura Breiského. Prvním z nich je V království chimér s podtitulem Korespondence a rukopisy z let 1902 – 1910. Přestože jde „pouze“ o autorovy dopisy, jsou to právě ony, které tvoří jádro jeho tvorby a představují to nejlepší z nerozsáhlé práce tohoto rodáka z Roudnice nad Labem.
Kniha obsahuje korespondenci určenou Karlu Scheinpflugovi, bratru Rudolfu Breiskému, Jarmilu Krecarovi, Otakaru Vaňáčovi, Josefu Pelclovi, Arnoštu Procházkovi, K. H. Hilarovi a několika dalším. Je protknuta deníkovými záznamy o hlavních postavách z Breiského života, ale především obsahuje dopisy adresované Boženě Dapecí. Milostnou korespondenci osudové lásky v podání umělce par excellence. Dopisy jsou důkazem, že Breisky dekadencí opravdu žil. Dýchal vzduch plný hniloby a nadosobní individualismus, pokud vůbec lze takový pojem použít, se stal jeho osobní filosofií.
Soubor Breiského korespondence je plný krásy, harmonie a dokonalosti ve formě i obsahu. Hluboká, v podstatě do detailu propracovaná osobní filosofie, spíše osobní estetika, která je zároveň i druhou stranou mince v podobě estetiky individualismu ve velmi čiré formě, v milostných dopisech. Dokonce i její výuka, objasnění, podložení a šíření někdy s až misionářskou horlivostí, jejímž objektem je milenka, to vše je hodno zájmu.
Proč tedy jméno Arthura Breiského upadlo do zapomnění? Může zato především jeho předčasná smrt. Breisky zemřel za nejasných okolností v roce 1910 v New Yorku, krátce po uveřejnění knihy Triumf zla. Bylo mu tedy pouhých 25 let. Za života stačil publikovat jen hrst básní, novel a esejí v Moderní revue. Největší rozruch vyvolal jeho překlad Stevensona, který byl přijat s nadšením, především pro poslední dvě novely. Jak se však záhy zjistilo, jejich autorem nebyl nikdo jiný než sám Breisky.
Co tedy nakonec zabilo Arthura Breiského? Byl to newyorský výtah, který rozdrtil jeho kosti, nebo to byl nemilosrdný čas, který nechává přežít jen ty nejlepší? Na tuto otázku Vám už ale neodpovíme, na tu si budete muset odpovědět sami…
Pavel Besta
Autora vůbec neznám, ale jinak zajímavý článek.
zajímavý článek, snad možná trochu povrchní. breiskyho jsem četl, ale žádného génia jsem neobjevil…
Souhlasím – dost povrchní informace, které se dají vytáhnout z kdejaké literární encyklopedie. Akopírovat informace odjinud umí každé ucho, že? Navíc – Breisky není až tak neznámý, učí se o něm poměrně často i na SŠ…
Vzhledem k tomu, že jsem učitel, mohu říci, že o A. Breiském se na středních školách, dokonce ani na gymnáziích, zpravidla neučí. Článek se mi velmi líbí. Je výstižný, nikoliv povrchní. Držím palce. Pokračujte!