Agalloch

The White EP

V pondělí 23. 3. 2009 bude Praha poctěna návštěvou velice zajímavé koncertní sestavy, protože na tento den je ohlášen koncert rakouských Dornenreich a amerických Agalloch.

Prvně jmenovaní již dávno nejsou tou objevnou black metalovou kapelou, která kdysi metalovou komunitu ohromila fenomenální deskou Her von welken Nachten a představila se českému publiku po boku švédských rarachů Marduk. Dornenreich loni vyrukovali s akustickou novinkou In Luft geritzt, na níž ve skromném nástrojovém obsazení a za přispění vokálu v nerušivém německém jazyce, vytvářejí velice zajímavou hudbu s pohltivou atmosféru. Album In Luft geritzt je rozhodně nadprůměrná nahrávka, po které se vyplatí poohlédnout.

Druzí jmenovaní nejsou na českém podiu také žádnými nováčky, jelikož zde již před několika lety vystupovali po boku krajanů Novembers Doom, leč tentokráte přijíždějí v roli headlinera, což se jistě pozitivně podepíše na délce jejich setu. Předpokládám, že mezi zasvěcenými jde o velice známé jméno, které nepotřebuje větších komentářů, ale jestliže jste o Agalloch doposud neslyšeli, rád bych Vám představil poslední (pominu-li kompilaci starých nahrávek The Demonstration Archive: 1996-1998) výtvor kapely, a to EP The White.

Agalloch na svých nahrávkách povětšinou kombinovali dark/doom metal s nemalým počtem akustických a folkových elementů, což často vedlo k označování kapely stylovou nálepkou folk metal. Osobně bych s tímto pojmem operoval trochu citlivěji, jelikož pod touto škatulkou si dnes spousta lidí představuje populární zmetalizované juchajdy, ke kterým mají samotní Agalloch zhruba tak blízko, jako Džamila Stehlíková k realitě. Na The White ovšem koketerie s akustickými a folkovými prvky došla prozatím nejdále. Místo metalu se na zhruba půlhodinové ploše rozehrává atmosferický propletenec ambientu a neofolku, který je téměř zcela instrumentální, což vzhledem k povaze posledních počinů také nepřekvapí a pominu-li působivý chorál v písni Pantheist, tak jedinou odzpívanou skladbou je folková Birch White, zhudebněná báseň A. S. J. Tessimonda. Pro úplnost je třeba dodat, že v posledních dvou skladbách jsou použity samply z kultovního, leč mnou zatím trestuhodně přehlíženého, filmu The Wicker Man, které dodávají posledním dvěma položkám poměrně bizarní nádech.

Hudba Agalloch je čistá imprese. Je jako procházka zasněženou krajinou, při níž dlouze pozorujete dravou horskou říčku, kterak se zakousává do křišťálově čistého ledu a olizuje zasněžené kameny a po dlouhém zkoumání těchto ledových menhirů se přistihnete, že vám v mozku rezonuje chorál, chorál horské říčky. Duševně očištěni pak spočinete v dřevěné hospůdce, ve které skupina lidových muzikantů hraje píseň o zasněžené vrbě a dokáže navodit tak autentickou atmosféru, že slyšíte ptáky v koruně. Navzdory umu těchto muzikantů po chvíli opět vyrážíte do přírody, snít svůj přírodní sen…

Až budoucnost ukáže, jestli je The White pouze lehkým úkrokem stranou, nebo bude kapela pokračovat v potlačování metalových prvků. Mně osobně by nevadila ani jedna z těchto variant. Výborná nahrávka.

Rok vydání:
2008

Vydavatelství:
Vendlus Records

Sestava:
John Haughm – kytara, bicí, zpěv
Don Anderson – kytara
Jason William Walton – baskytara
Chris Greene – bicí

Seznam písní:
The Isle of Summer
Birch Black
Hollow Stone
Pantheist
Birch White
Sowilo Rune
Summerisle Reprise

Oficiálnístránky:
www.agalloch.org

86%

-jt-