Zemřel Nobelista Tranströmer. V češtině mu právě vyšla kniha

Na konci minulého týdne naposledy vydechl nejvýznamnější švédský básník uplynulého půlstoletí, nositel Nobelovy ceny za literaturu z před čtyř let Tomas Tranströmer. Shodou okolností se tak stalo nedlouho poté, co mu v češtině vyšla první kniha – výbor básní příznačně nazvaný Přijde smrt a vezme ti míry.

Přestože byly Tranströmerovy texty v předchozích desetiletích přeloženy do více než šedesáti jazyků, čeština mezi nimi dlouho chyběla. Situace se dokonce nezměnila ani poté, co v roce 2011 obdržel stockholmský rodák od Nobelovy poroty nejprestižnější literární ocenění, jakého se může autorovi na tomto poli dostat. Ve světě přitom šlo už od 70. let minulého století o spisovatele nesmírně známého a populárního, což dokládá i několik kaváren, které na Dálném východě dodnes nesou jeho jméno. Tranströmerovu oblibu v rodné zemi snad nejlépe ilustruje 300 000 prodaných výtisků jeho sbírky Sorgegondolen (Gondola smutku) z roku 1996, jejíž název si autor vypůjčil ze dvou klavírních kusů Ference Liszta. Byla to právě hudba, která se pro švédského básníka stala nejen celoživotní láskou a vášní, ale i inspiračním zdrojem, z něhož čerpal své náměty a jenž určoval specifické tempo jeho unikátních básní.

Na svět přišel Tomas Tranströmer na jaře roku 1931. Příliš poklidné a spokojené dětství si budoucí literát neužil, neboť otec rodinu záhy opustil a o dítě se tak musela starat jeho matka samoživitelka. Ačkoli se již od mládí Tranströmer věnoval hře na nejrůznější hudební nástroje i psaní básní, vystudoval nakonec dějiny náboženství a psychologii. Roku 1944 se dokonce jako člen komparzu objevil ve filmu Štvanice, jehož scénář napsal Ingmar Bergman. Na literární scénu vstoupil stockholmský rodák roku 1954 sbírkou nazvanou Sedmnáct básní. Souběžně se však tehdy ještě věnoval psychologii a pracoval jako terapeut v nápravném ústavu pro mladistvé. Plně se oddat své spisovatelské vášni umožnil Tranströmerovi švédský stát, který mu roku 1966 přiznal pravidelnou doživotní rentu.

Pokud je pro autorovy sbírky vedle sevřeného stylu, hloubavého obsahu a úsporného jazyka, něco charakteristické, pak je to na první pohled relativně útlá vazba. Soubory se totiž zpravidla sestávaly z necelé dvacítky básní. Tranströmer rozhodně nepatřil mezi nějaké velké psavce. Za celý život vydal jen asi 200 básní, což na šedesát let tvorby není věru mnoho. Namísto na kvantitu se ale švédský literát na rozdíl od řady jiných vždycky soustředil sympaticky na kvalitu. Vedle básní složil i několik haiku, tedy lyrických textů s přírodní tématikou. Za jeho nejzdařilejší sbírky považují zahraniční kritici Zvuky a písně z roku 1966 a o osm let mladší Baltické moře, které bylo inspirováno zápiskami Tranströmerova dědečka, jenž jako námořní pilot strávil nějaký čas na lesnatém ostrově Runmarö nedaleko Stockholmu, kam rád chodil také Tomas.

Zásadní zvrat ve spisovatelově životě přinesl rok 1990, kdy po prodělané mozkové mrtvici zůstal částečně ochrnutý a takřka němý. „Několik prvních týdnů v nemocnici jsem to za velkou ztrátu nepovažoval,“ uvedl Tranströmer později. Myslel si totiž, že pravou ruku, která ho přestala poslouchat, dříve či později opět rozhýbe. Bohužel se tak ale nestalo. Slavný literát se proto naučil psát levou a opět se uchýlil k hudbě, která ho prý velmi uklidňovala. Dokonce začal poté jednoručně hrát i na piano. „Dříve to bývalo tak, že ve společnosti Tomas bavil lidi a já jsem mlčela. Teď jsme si role vyměnili, já se snažím hovořit a on dělá psychologa,“ nechala se v jednom rozhovoru slyšet jeho žena. I přes zdravotní problémy zůstal Tranströmer literárně plodný a v následujících letech vydal ještě dvě, respektive tři sbírky. V roce 2011 pak byl za svůj básnický um oceněn Nobelovou cenou za literaturu.

Tuzemští čtenáři si přesto až do letošního roku mohli ve svém rodném jazyce přečíst jen několik málo ukázek z autorovy tvorby. Prvních několik Tranströmerových prací se v roce 1992 objevilo v časopise Světová literatura. O sedm let později byla hrstka jeho básní zahrnuta do antologie švédské poezie s názvem Ostrými paprsky. Toť ale vše. U našich východních sousedů byla přitom situace díky vydavateli Milanu Richterovi diametrálně odlišná a světlo světa zde postupně spatřilo několik básníkových sbírek. Nyní se díky Richterově neúnavné píli mohou s tvorbou slavného stockholmského literáta konečně hlouběji seznámit také tuzemští milovníci poezie. Přednedávnem totiž vyšel v nakladatelství Dauphin výbor Tranströmerových básní nazvaný Přijde smrt a vezme ti míry obsahující básně přeložené Milanem Richterem a Vítem Janotou. Bohužel se tak ale stalo jen nedlouho předtím, než stockholmský literát definitivně opustil tento svět. K tomu došlo minulý čtvrtek 26. března krátce před Tranströmerovými čtyřiaosmdesátiletými narozeninami. „Osobitým fenoménem zůstává tento básník i tím, že jeho básnický styl, atypický úhel pohledu (z perspektivy orla či krtka) a ohromující síla metafor ovlivnily desítky velkých básníků světa a stovky začínajících lyriků v jeho domovském Švédsku,“ napsal o něm Milan Richter.

Pavel BestA