U2

No Line on the Horizon

Jen málo současných interpretů dokáže se železnou pravidelností oslovit jak hudební kritiku, tak i posluchače v rozpětí od hudebních nadšenců po posluchače, jimž hudba slouží pouze jako kulisa k libovolné činnosti. Irští U2 již před lety našli recept na danou problematiku a novinka na tom nic nemění.

To, že je vše při starém, by klidně mohlo být motto této recenze. U2 pokračují přesně tam, kde předchozí řadovka skončila a jakékoliv úpravy oproti How to dismantle an atomic bomb jsou v mezích mírného pokroku. Ostatně sama kapela si již vyzkoušela, jak dokážou být fandové netolerantní k experimentům a změnám soundu díky albům Zooropa a Pop, která koketova s taneční hudbou. Novinka No line on the horizon tedy pokračuje v lehce zpátečnické trase vytyčené alby All that you can´t leave behind a How to dismantle an atomic bomb.

Hned první singl Get on Your Boots na posluchače zaútočí podobnými zbraněmi jako Vertigo, pilotní singl z předchozí desky, tedy řízným rockovým soundem. Otázkou je, jak by zněli U2 a jestli by bylo přitvrzení ještě markantnější, pokud by došlo k plánované spolupráci s producentem Rickem Rubinem, který má na svém kontě spolupráci s takovými veličinami současného rocku, jako jsou Red Hot Chili Peppers, System of a down nebo Slayer. Podle dostupných informací právě Rubinova snaha o ještě větší přitvrzení stála za ukončením spolupráce mezi ním a kapelou, načež kapela opět povolala trojici Eno-Lillywhite-Lanois, takže i na producentské sesli vše při starém.

Pokud alespoň trochu sledujete dění na hudební scéně, pak jste si nemohli nevšimnout, že právě No line on the horizon vyvolává značně kontroverzní reakce v řadách  kritiků a publika. Od naprostého nadšení, přes průměrnou odezvu až po hlasy, označující novou desku za hodinovou nudu. Osobně si myslím, že přestože se určitě nejedná o nejlepší desku v historii kapely, pak přívlastek -nejlepší od roku 2000- si zaslouží. Sice nám U2 tak jako vždy servírují příjemný pop-rock, tentokráte trochu kytarovější, ale oproti předchozím počinům je nová kolekce vyrovnanější a vedle několika hitů a celkem vkusných balad, obsahuje  také nejméně vaty. Nová deska je totiž funkční spíše jako celek než jako výběr hitů, přestože i na tomto albu se pár tutovek najde, konkrétně mi po zhruba měsíčním poslechu vykrystalizovaly písně Moment of surrender, Breathe a především výborná Magnifficent, ale ostatní písně se poníženě nekrčí ve stínu těchto hitů a tvoří důležitou součást celku.

Čekal někdo nějaké výrazné změny? U2 prostě natočili další desku podepsanou svým typickým rukopisem, při jejímž poslechu si možná čas od času postesknete, jak to jenom ta kapela sdružená okolo ekologického aktivisty dělá, že z ní padají písně s výraznými momenty a refrény, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Takže vše je při starém, opět nadprůměrná deska.

Rok vydání:
2009

Vydavatelství:
Universal music

Sestava:
Bono – zpěv, kytara
The Edge – kytara, klávesy, zpěv
Adam Clayton – baskytara
Larry Mullen – bicí

Seznam písní:

No Line on the Horizon
Magnificent
Moment of Surrender
Unknown Caller
I’ll Go Crazy If I Don’t Go Crazy Tonight
Get on Your Boots
Stand Up Comedy
Fez – Being Born
White As Snow
Breathe
Cedars of Lebanon

70%

-jt-